Chceme pohodového úspěšného premianta, samozřejmě. Existují?
Do toho mi na stůl dorazila TA americká kniha, o které se mluví.
Jmenuje se Bojová píseň tygří matky, zjednodušeně bychom jí mohli říkat Proč jsou čínské matky lepší. Píše se v ní, že celá naše povedená liberální výchova, která se od šedesátých let rozšířila z USA do Evropy i dál, se nám jednou vymstí.
Knihu jsem přečetla – a vrátila se mi jedna z nejranějších vzpomínek. Kousek toaletního papíru na očích. Aby i ti, co ve školce odpoledne neusnou, měli víčka pevně zavřená. Dodnes dokážu popsat ten škrábavý našedlý povrch papírku, který jsem několik let studovala a přála si, ať vyrostu.
Přesně o tom ta kniha je. Že disciplína se musí vnutit. Hodně důrazně a hodně brzo. Třeba tím, že se nezletilí nebudou dívat na televizi, chodit na dramatický kroužek (a podobné neefektivní blbosti) či – nedej bože – přespávat u kamarádů.
My ale víme své. Vychovaní v milém, vlastně nenápadném totalitním terůrku tušíme, že násilné nucení do povinností jen omezuje samostatné rozhodování.
Slogan á la „kdo se nepřezuje,má černý puntík“ žádnou vnitřní disciplínu nevybuduje. Kde však najít zlatou střední cestu mezi rozmazlenými americkými spratky a vynervovanými čínskými slušňáky, zatím nevíme ani u nás. Vždyť svět je mnohem dobrodružnější, vtipnější, ale taky náročnějí, než byla sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století.
Jen se podívejte na ty stovky titulů, které jsou o výchově dětí v Čechách momentálně na trhu. Ty názvy: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. Respektovat a být respektován. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Co děti nejvíc potřebují.
Jedno je ale jisté: Nám čínská matka nic nenamluví.
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku
