Vzápětí přišla s hypotézou, že je to proto, že nás konzumní způsob života baví ještě víc než Američany středního věku a třídy. Že nechceme být seriózními, nezkorumpovatelnými občany.
Těžko říct.
Jako občané, konečně jsme si to nedávno potvrdili, máme právo odvolávat politiky. Není to špatný pocit, i když ovlivňovat směr vlastní země jsme se naučili pozdě – ale přece. Připadáme si díky tomu dospělí, uvědomělí a zodpovědní. Někoho zajímá náš názor, cítíme sílu jednotlivce.
Je ovšem fakt, že máme i druhou tvář. Nikdy nebylo tak úžasné být v Česku konzumentem. Posledních pár let je tu opravdu ráj, cena se dá určit i v politice: investovali jsme do voleb a přineslo to výnosy, nové tváře. Véčkaři dokonce stanovili cenu za případného poslaneckého přeběhlíka, sedm milionů korun. Instantní internet, hlavně aby fungoval, mnoha procentní slevy i mimo sezonu.
Ale cítíme se svobodní? Na takové úvahy není čas. Důležitější je, že máme právo si během půl hodiny koupit ojeté auto, úspornou ledničku a poslední model telefonu, s nímž se dostaneme do mobilního nebe. V krámě můžeme jednat impulzivně, žádné řeči o občanské společnosti, nakupování je čirá radost. Možná je utrácení jednou z posledních oblastí života, ve které se necháváme ovládat skutečnou touhou. Mít peníze rovná se pocit, že žijeme.
Jenže stejně ta americká učitelka byla vedle. Když se člověk zamyslí, musí si přiznat, že my Češi utrácíme ze strachu, ne z radosti. Jako každý posttotalitní stát máme strach, že se zase něco stane, zakódovaný v genech. A tak se obklopujeme iluzorním bezpečím věcí. ?
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka magazínu
