Když trvala na tom, že se musíme setkat v centru Tokia v kavárně Starbucks, začala jsem tušit, že Michiko Odajima bude jednou z Japonek, které milují Ameriku. Přišla v ležérním kimonu, objednala si japonský čaj – importovaný ze Spojených států – a vyprávěla mi o svém šťastném pětatřicetiletém manželství způsobem ženy, která vyrostla v kultuře, která se pyšní tím, že má více slov pro rýži než pro lásku. „Jsme dobrý pár,“ říká. „Nestěžujeme si. Nepodvádíme se.“
Jedna věc ji ale na manželovi trápí. „Nikdy neřekne,miluji tě‘.
Nikdy!“ říká. „Japonští muži to nikdy neříkají.“
Se slzami v očích mi popisuje scény z jedné hollywoodské romantické komedie za druhou.
Jsou to epizody, v nichž muži vyjadřují lásku slovy a navíc docela otevřeně, kolikrát před publikem celého baseballového stadionu nebo školního srazu po dvaceti letech. („Stejně jsem tě miloval už od třetí třídy!“)
U japonských mužů je prý něco takového v podstatě nemožné, a proto se léta snažila provdat svoji jedinou dceru za Američana – nějakého, jakéhokoli –, aby alespoň její dcera mohla být milována, líbána a objímána tak, jak si to užívají Američanky. Ale nevyšlo to a dcera si nakonec vzala Japonce. Odajima vzdychne.
Japonština dokonce nemá adekvátní výraz pro naše „miluji tě“. Mladší generace občas používá „aishiteru“, ale jeden z místních mládenců mi vysvětlil, že to spíš znamená něco jako, „jsem ti oddán tak, jak je jeden člověk schopen být oddán jinému“. Mnoho Japonců si také myslí, že slovním vyznáním – a vůbec jakýmkoli explicitním projevem náklonnosti k druhé osobě – lásku devalvují.
Jenže co dělat s těmi záplavami japonských žen, které se poslední dobou dožadují na mužích emocionální pozornosti?
Letos se už pátým rokem slaví Aisaika čili svátek Oddaný manžel. Poslední lednový den by měli všichni muži přijít z práce domů brzy (což znamená před 20. hodinou), obejmout svoji manželku a povídat si s ní. Ale protože Japonsko není zrovna „objímací“ kultura, na trhu se objevila i speciální rohožka s diagramem pánských a dámských chodidel, aby se manželé postavili do optimální objímací vzdálenosti.
Detailní instrukce objímání mohou působit úsměvně, ale ve společnosti, která tak vyznává osobní prostor jako ta japonská, působí objetí stejně zvláštně jako japonské uklánění v Evropě nebo Americe.
A stejně jako leckterý cizinec působí neohrabaně při úklonu, protože neví, jak hluboko se má komu uklonit, kam s rukama a jak dlouho tam „dole“ zůstat, vypadají zábavně i objímající se Japonci. Není totiž vždycky jasné, jestli se skutečně objímají, nebo zápasí.
Ale trpělivě to dál zkoušejí a učí se vyjadřovat lásku všemi možnými způsoby.
Do klubu Player’s Club Dios v Tokiu se ženy přicházejí nechat svádět profesionálními společníky, kteří „vědí, jak mluvit se ženou“. Podobných klubů, které jsou opakem tradičních japonských podniků, v nichž se muži nechávají bavit mladými hezkými dívkami, je dnes jen v Tokiu více než stovka.
Sedmadvacetiletá Yukiko, která do klubu Dios chodí pravidelně, říká, že když jí nedokáže pořádně vyznat lásku její přítel, zaplatí si někoho, kdo je v této oblasti profesionálně školen. „My v Japonsku jsme zvyklí na dobré služby,“ upozorňuje mě. ?
