Průmyslový - anebo Sjezdový, jak se říkalo - palác znám od dětství. Bydleli jsme u Stromovky v podkrovním bytě a při pohledu z okna mého pokojíku se jeho silueta rýsovala nad stromy. Stál v areálu někdejšího Výstaviště, nazývaného za minulého režimu Park kultury a oddechu Julia Fučíka (tak krkolomně to ale tehdy nikdo neříkal, hovořilo se o Juldě-Fuldě).
V době studií jsem již věděl, že jde o cennou stavbu, která byla hlavní atrakcí Jubilejní výstavy v roce 1891, neboť měla v té době neobvyklou železnou konstrukci o velkém rozponu. Budova byla inspirována Halou strojů na světové výstavě v Paříži 1889 a její tvůrce - přední pražský architekt Bedřich Münzberger (1846-1928) - ji původně navrhl jako tradiční zděný objekt, nakonec však podlehl tlaku mladých konstruktérů, kteří pěli ódy na nové pařížské Eiffelovy atrakce. Projekt na poslední chvíli přepracoval a vytvořil tak své životní dílo.
Pokračování na straně 10
Obnovme zapadlý klenot české...
Dokončení ze strany 1
Zděné části objektu však byly pojaty tradičně v historizujícím stylu, neboť secese se tenkrát teprve rodila v hlavách dvou bruselských architektů. Unikátní železnou konstrukci pak smontovali bratři Prašilové za pouhých pět měsíců.
Stavbu jsem pak poznal poměrně důvěrně - konaly se tam různé výstavy, zejména populární Interkamera. Jako student architektury jsem na téma Sjezdový palác psal seminární práci. Tehdy jsem seznal, kolik původních prvků bylo ze stavby z politických důvodů odstraněno. Zmizela především dominanta hlavní věže - císařská koruna, kterou nahradila pěticípá hvězda (dnes už zase odstraněná). Prázdné zůstaly i niky pylonů, v nichž původně byly umístěny sochy dvou císařů: Leopolda II., který byl iniciátorem první velké výstavy v Praze v roce 1791, a Františka Josefa I., patrona expozice, která se konala o sto let později na pozemku k tomu účelu vyčleněném z Královské obory v Bubenči.
Ano, slyšíte správně, v Bubenči, nikoli v Holešovicích, jak se stále běžně píše. Mimochodem, tahle socha mocnářova byla asi jeho jediným pražským veřejným pomníkem. Palác byl postupně mnohokrát upravován, interiéry byly navrženy Friedrichem Ohmannem, později zase Josefem Fantou. V době konání další slavné výstavy Architektury a inženýrství v roce 1898 byly v křídlech paláce postaveny v měřítku 1:1 repliky nejcennějších domů pražské asanace, jejichž předlohy se tehdy právě likvidovaly.
Nešťastné zásahy pak potkaly Průmyslový palác v padesátých letech. Pro stranické sjezdy byla před hlavní rizalit představěna nízká budova ve stylu tzv. socialistického realismu, další objekt pak podél severního průčelí. Krásná železná konstrukce byla zaplentována různými dřevěnými obklady a podhledy. I takto zmrzačený objekt však vzbuzoval respekt.
Pamatuji si jako dnes, jak jsem na začátku devadesátých let vozil po Praze světově proslulého architekta a teoretika umění Roberta Venturiho. Starý pán si přivezl podrobný seznam staveb, které chce v naší metropoli vidět - od gotiky až po kubismus a meziválečnou avantgardu. Když jsme jeli z Veletržního paláce k Trojskému zámku, náhle mi poručil zastavit auto: to uviděl siluetu Průmyslového paláce. Museli jsme hned k němu a on byl nadšený. Nechápal, proč o téhle mimořádné stavbě nikdo ve světě neví. Přitom podobných konstrukcí už existuje velmi málo. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jaký poklad v Praze máme.
Je nájemce dobrým správcem? Nyní je cenná památka těžce poškozena. Potkal ji osud dalších dominant Výstaviště, které během posledních dvou dekád lehly popelem -tzv. Bruselského pavilonu, jehož padesáté výročí si letos připomínáme, dále dřevěné repliky shakespearovského divadla Globe z 90. let od architektů Smetany a Kulíka a také tzv. Dětského pavilonu. To je na tak malý areál dost smutná bilance. Připomeňme ještě devastaci způsobenou povodní v roce 2002 a podivná mizení řady výtvarných děl, zejména jedné z prvních mobilních plastik na našem území od Jiřího Nováka, která stávala poblíž divadla Spirála. Výstaviště je po léta z velké části devastováno, chybí mu život, který tu tepal ještě před pár lety. I nové pavilony - dědictví nepodařené Jubilejní výstavy z roku 1991 -působí značně ošuměle. Zbytky pouťových atrakcí areál neoživují, dávají mu jen zvláštní odér.
Co čeká nejvýznamnější dominantu Prahy 7? Doufám, že nejen kvalitní rekonstrukce vyhořelého západního křídla, ale také rehabilitace zbytku budovy, které by měl být konečně vrácen původní vzhled z roku 1891, včetně unikátní Křižíkovy iluminace. Dobových podkladů je v Národním technickém muzeu naštěstí dost, včetně fotografií montáže stavby. Opravy by se měly dočkat i další cenné stavby areálu a město by se mělo zamýšlet nad tím, zda současný nájemce plní dobře svou funkci správce této jedinečné lokality.
***
Teprve při návštěvě Roberta Venturiho jsem si uvědomil, jaký poklad v Praze máme
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik architektury
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik architektury
