Jako kluci jsme ošetřovali své hokejky, seč to šlo. Hrávali jsme často na betonu s tenisákem, což dnes v Praze už moc nevídám, a když se hokejky pořádně neobalily izolepou, tak kvapem ubývaly. Zvlášť intenzivně jsme to „mydlili“ v roce 1959 při mistrovství světa v Československu, kdy se finálový turnaj hrál v Praze. Hokejisté Kanady a naši byli ubytováni v hotelu Internacionál, kde jsme samozřejmě byli „pečený vařený“. A za Kanadu hrál obránce, „zlý muž“ Al Dewsbury. Na hlavě měl sestřih kanadských trávníků, což byl ježek půl centimetru vysoký. Hned jsme to všichni museli mít taky a říkali jsme tomu „na ďúsberyho“.
Po každém zápase čekala horda kluků před Internacionálem na podpisy a jednou někdo z Kanaďanů hodil mezi nás pár hokejek – strhla se o ně náramná rvačka. Já neuspěl, nějak mi bylo blbý rvát se kvůli hokejce. Taky tam došlo k jiné dramatické události. Naši, za které už hráli taky Jiřík nebo Golonka, prohráli s týmem nenáviděného SSSR 4:3, přestože po dvou třetinách vedli 3:2. Fanoušci usoudili, že brankář Kulíček pouštěl góly schválně, a čekali před „Intrem“, aby ho lynčovali. Chudák pak měl co dělat, aby se schoval v hotelu. Konec byl ale dobrý, naši porazili Kanadu i s Dewsburym 5:3 a skončili třetí. Jenže i tenkrát se pochybovalo. „No jo, Kanaďani byli vožralí, protože už měli titul v kapse,“ neslo se Prahou.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
