Občas je lepší, když umělci moc nemluví o svém umění. Například Roman Týc, který guerrilovým způsobem dotvořil pamětní desku na Národní třídě. Ruce s prsty roztaženými do „viktorky“ nad datem 17. 11. 1989 doplnil údy hajlujícími (17. 11. 1939) a vystrčenými prostředníky (17. 11. 2009). To vše pod názvem Není co slavit, působilo to docela úderně.
Pak se ale autor rozpovídal: „Není od věci uvědomit si to, co se tady dělo a děje, v kontextu. Češi hajlovali tenkrát, koneckonců dělají to i dnes, vítězná viktorka po letech možná zase až tak vítězná není, prostředníček neváhal vztyčit premiér Topolánek a zaštítil se jím veřejně i Karel Gott.“ To asi mělo znít ostře, jako kdyby tu někdo tepal do vlastních řad. Jenomže - sedmnáctého listopadu 1939 v Praze pohřbívali Jana Opletala a při téhle příležitosti se skutečně nehajlovalo. I s tím prostředníkem je to složitější.
Viktorka a vztyčená pravice jsou gesta jaksi jednosměrná, vystrčený prostředník ale potřebuje konkrétního adresáta, neukazuje se jen tak do vzduchu. Příjemcem v případě Není co slavit je ten, kdo se právě dívá. A prostředník na něj - dle autora - vystrkují Topolánek, Gott a pár dalších. Je v tom jistá ufňukanost, když si rebelující umělec stěžuje na to, že si nějací papalášové přivlastnili původně punkerské gesto. Člověk by spíš čekal, že si ten posunek nějakým radikálním způsobem přivlastní. Ukřivděné povzdechy nad upadajícími mravy se hodí spíš do písničky Honzy Nedvěda. O současném mediálním mainstreamu se často mluví jako o povrchním a plytkém. Třeba právem. Roman Týc, bohužel, nabídl jen jinou podobu téhož.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
