Se společníkem Zdeňkem Brůnou se Dušan Duda zná už od doby, kdy oběma bylo deset, v Klánovicích u Prahy totiž spolu hráli závodně tenis. „Zdeněk hrál lépe, já se také později začal věnovat spíš volejbalu. Kariérně jsme spolu dřív ale nedělali, až jsme se náhodou sešli v ING. Od založení společného podniku nás i někteří lidé odrazovali, říkali, že problém může být právě v tom, že jsme kamarádi, že v byznysu většinou vezme kamarádství za své. Ale já si neumím představit, že mám firmu s někým, koho neznám tak dobře, a nevím, jestli se na něj můžu spolehnout.“ Od akcií do Austrálie Začátkem 90. let začal Dušan Duda studovat Vysokou školu ekonomickou, ale jediné, co ho na ekonomii podle jeho slov opravdu zajímalo, byly akcie. Ve druhém ročníku školy se proto začal věnovat studiu kapitálových trhů a v roce 1995 se sám připravil na makléřské zkoušky. Složil je úspěšně, získal makléřskou licenci na obchodování s cennými papíry a stal se jedním z prvních českých licencovaných makléřů. Svou kariéru začal jako akciový makléř u menšího obchodníka s cennými papíry, pak pracoval rok v Českém Telecomu, kde měl na starost i vydání jeho akcií na londýnské burze.
Po roce odjel kvůli zlepšení angličtiny do Austrálie, kde zůstal jeden rok. „Jel jsem tam kvůli tomu, abych se zbavil českého akcentu, jenže v Austrálii má nějaký akcent každý. Po roce jsem se vrátil se stejným přízvukem jako předtím,“ usmívá se Duda. Na dobu strávenou v Austrálii ale vzpomíná jako na jedno z nejhezčích období svého života. „Dělal jsem tam stěhováka, což byla hezká práce, na které se mi líbilo, že vidíte její začátek a konec. Když večer končíte, víte, kolik jste toho ten den udělal,“ vzpomíná. „Dostal jsem se k tomu náhodou. Nejdřív jsem začal s roznášením letáků a potom agentura, pro kterou jsem to dělal, potřebovala někoho na jeden den na stěhování. Pak už jsem u toho zůstal.“ Když se Dušan Duda po roce vrátil zpátky do Čech, nastoupil do ING Private Bank, kde se věnoval obchodování a správě investičních portfolií pro klienty privátního bankovnictví. O čtyři roky později vyměnil privátní klientelu za korporátní a přešel do ING Bank na oddělení finančních trhů, kde se zabýval mimo jiné tvorbou investičních strategií pro velké lokální a nadnárodní společnosti. „Můj největší obchod přišel ke konci mého působení v ING, kdy jsem zajistil cenu ropy pro jednoho velkého klienta. Pro ING to byl první obchod takového typu a rozsahu v celé střední a východní Evropě.“
Šlo o to, že klienti typu dopravních společností spotřebují v rámci své činnosti každoročně velké množství nafty, jejíž cena tvoří zásadní náklady. Pokud ji dopravce nemá zajištěnu a cena roste, mohou náklady na její pořízení poslat společnost do ztráty. Dudovi se podařilo přesvědčit klienta banky, velkou dopravní firmu, aby si zajistila budoucí nákupní cenu. Takové obchody se podle Dudy do té doby na českých finančních trzích moc nedělaly. ING jej v roce 2008 ocenila jako událost roku ve své interní soutěži ING Wholesale Banking.
Pryč ze sexy byznysu V té době však také manažer začal zjišťovat, že práce v investičním oddělení už ho nenaplňuje tolik jako dřív. I když připouští, že nebýt krize, nerozhodoval by se tak snadno. „Poslední dva tři roky už jsem nebyl v práci úplně šťastný, ale žil jsem si svým způsobem jako ve zlaté kleci. Zajímavá práce, navíc výborně placená, takže kdy vlastně odejít, když ne právě během krize? Část mého příjmu byla variabilní a já si řekl, že právě teď je možnost k odchodu, protože kvůli krizi alespoň neztratím tolik. Můj společník by asi taky neodešel z ING pojišťovny, kde šest let působil na pozici agenturního ředitele a zodpovídal za tým devadesáti obchodníků. Když se pak dozvěděl, že odcházím, rozhodl se k tomuto kroku taky. I když pro mě to byl nejdřív trochu šok, protože jsem odcházel z investičního bankovnictví, které se obecně v naší branži považuje za sexy byznys, a mířil do oboru finančního poradenství, jež je naopak vnímáno dost špatně. Jeho největším problémem je totiž velmi rozdílná úroveň lidí, kteří se mu věnují. Chybí legislativa hlídající jejich standard, a dokud nebude, pravděpodobně se to nezlepší. Můžete potkat člověka, od kterého byste si nekoupil ani rohlík, a on má vizitku finančního poradce.“ V problematickém byznysu Podle Dudy je to specifický problém českého finančního a pojišťovacího poradenství. „V investičním poradenství se už tenhle problém tolik neobjevuje, ale ve finančním na něj narážíme pořád. Je třeba si uvědomit, že klient svěřuje poradci všechny své smlouvy a informace o volných finančních prostředcích, aby mu je poradce analyzoval a poradil nejlepší řešení. Pokud mu místo toho jen prodává produkty, které má právě v nabídce, nedělá svou práci. Měl by porovnávat všechno, co je dostupné na trhu.“
Svůj vlastní tým proto DB Finance stavěla podle Dudy především z lidí, které oba manažeři znali. Tento základ doplnilo několik mladých začínajících poradců, jež si firma sama vychovává. „Neinzerujeme, neděláme organizovaný nábor, ale sami oslovujeme ty, o kterých víme, že by pro nás byli přínosem. Krize nám trochu pomohla v tom, že někteří schopní obchodníci se sami ozvali. Naším cílem je mít do padesáti lidí, což je stav, k němuž bychom měli dospět koncem letošního roku. V tuto chvíli máme patnáct zaměstnanců. Tím, že je tým zatím tak malý, můžeme si dovolit sednout si s každým klientem také. Přičemž já se specializuji na investiční poradenství, protože jsem v investicích patnáct let působil, můj společník Zdeněk se zase věnuje poradenství v oblasti pojištění. Víme o každém obchodu, na kterém naši obchodníci dělají. Naše výhoda je v tom, že se společníkem oba pocházíme částečně z jiného oboru, byli jsme v něm dost dlouho a naučili se ho ještě předtím, než jsme založili vlastní poradenskou společnost. Spousta lidí těžko chápe, jak jsme mohli odejít z pozic, které jsme měli, a založit firmu v oboru, v němž nyní jsme, ale já jsem takhle šťastný.“
***
Dotazník Dušan Duda Rodina: Ženatý, dvě děti, pětiletý syn a tříletá dcera. Auto: Audi Oblíbená hudba: Funky Volný čas: „Děti a sport. A když mám náhodou volný víkend, zahraju si rád turnaj ve volejbale, který hraju už asi dvacet let.“ Oblíbená dovolená: „Nejradši jsem u moře, kde si můžu zahrát tenis a pak se položit na sluníčko. Chození po horách moc rád nemám, to si spíš oblíbila zase moje žena.“
