Známý dokumentární film Dotkni se prázdna zaznamenává výpověď horolezce Joea Simpsona, který během výpravy do And přežil sérii hrozných karambolů – s oběma nohama zlomenýma se vydrápal z desítky metrů hluboké průrvy a pak po nich došel kamenitým terénem několik mil do tábora. Vzpomíná, jak ve chvíli té největší bolesti a vyčerpání uslyšel tóny – nebyla to žádná hudba sfér, ale nesnesitelný dupák Brown Girl in the Wind od Bonney M. V jeho rytmu se doplazil k záchraně.
Působí to krutě – snad mu přece mohlo v hlavě hrát něco lepšího, když měl, chudák, svých problémů víc než dost. Zároveň mi ta situace byla v něčem povědomá, taky se mi párkrát stalo, že jsem si ve chvílích – se Simpsonovou situací jistě naprosto nesrovnatelného – fyzického a psychického vyčerpání začal fakticky proti své vůli broukat nějakou písničku, již bytostně nesnáším, a nemohl se jí v následujících hodinách zbavit. Asi se to tak stává kdekomu a je to vlastně moudře zařízeno. Kdyby se člověku ve chvíli, kdy je opravdu na dně a přitom potřebuje vytrvat, v duchu rozezněl kus, který považuje za krásný, utekl by se do té hudby třeba schovat, zastavil se a krizi by už nepřekonal. Nemluvě o tom, že hezké písničky si nezaslouží být spojovány s okamžiky, kdy se člověk pokouší na zlomených nohou překonat v cestě stojící balvan. Tak do toho. Šálalálala!
