Dvacátého devátého září 1938 se sešli v Mnichově Adolf Hitler, Benito Mussolini, Édouard Daladier a Neville Chamberlain. Po půlnoci 30. září podepsali dokument, který je znám jako mnichovská dohoda. Na jejím základě bylo Československo přinuceno odstoupit Německu území, na kterých žila převážně německá menšina.
Zdálo se, že mnichovská dohoda bude trvalým řešením středoevropských hranic. Po 15. březnu 1939, kdy Hitler, řečeno slovy Winstona Churchilla, mnichovskou dohodu roztrhal, se otevřely další varianty. Československo však přestalo fakticky existovat a hrozilo, že zanikne i právně.
Neplatnost mnichovské dohody mohla prosazovat teprve československá exilová vláda uznaná 21. července 1940 Británií jako součást prozatímního státního zřízení. Jednalo se o komplikovaný proces vázaný na faktické obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Podívejme se, jak došlo k procesu, který je označován za „oduznání mnichovské dohody“ jeho původními signatáři.
Churchill: Dohoda je mrtvá Edvard Beneš a exilová vláda se nejprve zaměřili na Británii, která uznala československou vládu jen jako vládu prozatímní a nechtěla se vázat v otázce československých hranic. Třicátého září 1940 britský premiér Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa“. Jedenáctého listopadu 1940 britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že v otázce československých hranic není vázáno Mnichovem, nechce se však do skončení války přiklonit ani k jinému řešení. Mnichovská dohoda byla podle něj platně uzavřena, její závaznost však zanikla 15. března 1939. Na tom nic nezměnilo ani definitivní britské uznání československé exilové vlády 18. července 1941.
Do poloviny roku 1942 probíhala jednání o britském prohlášení k Mnichovu. Britové považovali za nutné zejména vyjasnit vztah československé exilové vlády k postavení německé menšiny. Další postup jednání byl ovlivněn událostmi v protektorátu po atentátu na Heydricha a sovětským postojem, když ministr zahraničí Molotov 9. června 1942 potvrdil obnovu Československa v předmnichovských hranicích.
Britové byli ochotni distancovat se od Mnichova při zachování svého právního názoru na jeho počáteční platnost a odsunutí stanovení definitivní podoby československých hranic. Vstřícně se Britové stavěli k požadavku, aby naše exilová vláda měla stejný status jako ostatní exilové vlády. Prohlášení k Mnichovu obsažené v Edenově dopisu Janu Masarykovi z 5. srpna 1942 sice konstatovalo, že mnichovská dohoda „nemá žádný vliv na budoucí poválečné uspořádání československých záležitostí, zejména v otázce hranic“, právní hodnocení se však odvolávalo na Churchillův projev z roku 1940. Přes britské prohlášení Mnichov dál ovlivňoval vzájemné vztahy. Potvrzuje to další průběh jednání o československých hranicích a o odsunu německé menšiny.
De Gaulle: Od počátku neplatné Také Francouzský národní výbor generála Charlese de Gaulla přistoupil k jednání o výměně dopisů mezi de Gaullem a československým premiérem Šrámkem. Prohlášení z 29. září 1942 vyznělo příznivěji než britské. De Gaulle prohlásil, že „zavrhuje dohody podepsané v Mnichově“, pokládá je „od počátku za neplatné stejně jako veškeré další akty, které se staly při provádění nebo v důsledku těchto dohod. Neuznávaje žádné územní změny, dotýkající se Československa, které nastaly v roce 1938 nebo později, zavazuje se, že učiní vše, co bude v jeho moci, aby se ČSR, v jejích hranicích z doby před zářím 1938, dostalo veškerých účinných záruk, pokud jde o její vojenskou a hospodářskou bezpečnost, její územní celistvost a její politickou jednotu“. De Gaulle si od tohoto postupu sliboval obnovení francouzského vlivu ve střední Evropě.
Proti prohlášení protestovala polská strana, neboť byla dotčena citlivá otázka Těšínska. Až do léta 1944 se de Gaulle odmítal k Mnichovu znovu vyjádřit. Teprve postup československé vlády, která navzdory odmítavému britskému stanovisku jako první uznala po vylodění v Normandii 10. června 1944 francouzskou prozatímní vládu, způsobil, že 17. srpna 1944 byla podepsána československofrancouzská deklarace prohlašující, že obě strany „považují mnichovská ujednání se všemi jejich následky za neplatné od jejich počátku“.
A co Italové a Němci?
V srpnu 1944 došlo po pádu Mussoliniho režimu i na jednání s Itálií. Nová italská diplomacie si uvědomovala význam vztahů s Československem a byla i pod tlakem Spojenců. Dvacátého šestého září 1944 italský ministr zahraničí Carlo Sforza oznámil československému zástupci Vaňkovi usnesení italské vlády premiéra Bonomiho. Italská vláda prohlásila, že pokládá od počátku za neplatnou mnichovskou dohodu i vídeňskou arbitráž z 2. listopadu 1938. Italské prohlášení bylo pro Československo nejpříznivější, nebyl však dořešen vztah Itálie k samostatnému Slovensku.
Zbýval poslední signatář – Německo. Vzhledem k tomu, že s Německem nebyla uzavřena mírová smlouva a na území Německa vznikla po roztržce mezi Spojenci jak Německá demokratická republika (NDR), tak i Spolková republika Německo (SRN), stala se otázka Mnichova jedním z bodů konfrontace mezi ČSR jako sovětským satelitem a SRN. Naopak NDR vyjádřila v letech 1950 a 1967, že mnichovská dohoda byla neplatná od samého počátku a prohlásila ji za „součást zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru“.
Jednání se SRN na počátku sedmdesátých let tvořila součást nové „východní politiky“ kancléře. SRN byla ochotna distancovat se od Mnichova, hodlala však přiznat právní platnost některým jednáním učiněným po Mnichovu, zejména v otázce majetku a občanství. Smlouva z 11. prosince 1973 tak byla kompromisem, který sice hovořil o nulitě mnichovské dohody, avšak německá strana si na některé následky Mnichova vyhradila odlišný názor.
Výše nastíněný proces „odčinění“ Mnichova jen naznačuje, jak složité a citlivé otázky jsou s Mnichovem spojeny.
O autorovi| JAN KUKLÍK, JAN NĚMEČEK, Autoři jsou historici
