Uvidíš, bude se ti to líbit. Budeš dvě hodiny hrdý, že jsi Čech,“ řekl mi divadelní režisér Vladimír Morávek těsně před začátkem sobotního koncertu Už je to tady k dvacátému výročí „politických změn v Československu a pádu železné opony“.
Vladimír Morávek, který byl dopoledne na zkoušce, měl pravdu. Líbilo - a byl jsem i hrdý, možná déle než dvě hodiny. Václavem Havlem organizovaný, vymyšlený a režírovaný koncert byl v každém ohledu důstojný, akorát tak okázalý (oslavy musí být trochu okázalé) a měl několik chvil, na které se jen tak nezapomene.
Například společné vystoupení americké hvězdné sopranistky Renée Flemingové s Lou Reedem a jejich na první pohled absurdní, ale odzbrojující podání Reedovy písně Perfect Day. To se myslím už nikdy nemůže opakovat. Nebo krátce předtím, když Flemingová, doprovázená Pražskou komorní filharmonií dirigovanou Jiřím Bělohlávkem, zpívala měsíčkovou árii z Dvořákovy Rusalky, a to člověka napadalo, že češství, které dalo světu takovou krásnou hudbu, má svou hodnotu a jsou důvody se k němu hlásit i hrdě. Nebo když Joan Baezová zpívala několik vět We Shall Over Come česky - „jednou budem dál“ - a broukavě se k ní přidal, kdo jen mohl, i když se mu zrovna udělal v krku takový ten knedlík dojetím... A pak samozřejmě závěr, kdy se Flemingová, Suzanne Vega, Joan Baezová a Lou Reed sešli na pódiu k provedení spirituálu Oh, Freedom a kdy ženy předváděly jedna po druhé své hlasy a do toho Lou s elektrickou kytarou napálil pár rifů... Ne, na to se jen tak nezapomene.
Dobrrry večerrr, Praho Koncert měl výborný spád a švih. Sotva dozněla úvodní Kocábova kompozice a Jiří Stivín obešel s flétnou první řady, Václav Havel koncert zahájil krátkou zdravicí. A pak několik minut mluvil Václav Klaus, čímž krátké napětí vyvrcholilo a záhy k úlevě všech zase pominulo. První zpívala Suzanne Vega, která vypadá stále víc a víc jako pěkná středoškolská učitelka hudební výchovy a kreslení. Druhý byl Lou Reed, který začal dávnou velvetovskou I’m Waiting For My Man a přidal dvě novější, jednu neznal ani ekonomický novinář Jan Macháček, kytarista Velvet Revival. Joan Baezová začala Lennonovou Imagine a člověk si řekl, že je to pech, že se John Lennon nedožil, že by možná byl tady taky, protože by se jistě chtěl kamarádit s Havlem.
Mluvil Adam Michnik, který byl vřele, ba bouřlivě přivítán. Pan Adam vzpomněl historku, jak v roce 1978 přinesl Václav Havel na setkaní do Krkonoš pití s „lidskou tváří“ - starou mysliveckou. A pak mluvil o tom, jak skvělá je svoboda, i když s sebou nese takové věci jako populismus a narcismus, načež sál zahučel, vědom si toho, koho tím Michnik myslí. Druhým řečníkem byl francouzský filozof André Glucksmann. Globální rozměr koncertu dodávaly videozdravice.
Michail Gorbačov nás ujistil o lásce, kterou k nám chová, což sál opětoval. Angela Merkelová připomněla pomoc utíkajícím Východním Němcům v září a říjnu 1989 a vyzvala ke společné „evropské cestě“. Velmi oceňované byly příspěvky angažovaných rockerů Petera Gabriela, Boba Geldofa, Bona Voxe a Micka Jaggera, který nějakou dobu dokonce sliboval, že přijede. Mick Jagger pozdravil česky: „Dobrrry večerrr, Praho.“ Vzpomněl pak na slogan z jara 1990: „Kameny (Rolling Stone) se valí do Prahy, tanky (myšleno ruské) odjíždějí“. Pozdrav Jeho Svatosti dalajlamy byl skutečně od srdce, pohlédl jsem v tu chvíli na pátera Halíka, který se ekumenicky usmíval. Byli jsme rádi za Obamu.
Všichni se v tom kostele svaté Anny vlastně usmívali a pak, když dlouho postávali u svařáku před fortnou, si svěřovali, kolikrát měli během večera v očích slzy. Skoro se předháněli, kdo vícekrát. Jak zpíval Lou Reed s Renée Flemingovou: Oh, such a Perfect Day!
Už je to tady
Pražská křižovatka, 14. listopadu
