Jak nádor ovlivňuje zdravou tkáň, jakým tempem roste a hlavně jak vznikají metastázy - to i mnoho dalších souvisejících jevů by vědci nejraději pozorovali na vlastní oči. O nepřetržitém sledování vývoje nádoru v živém organismu však dosud mohli jen snít.
Situaci zásadně mění studie publikovaná v posledním čísle specializovaného časopisu Nature M e t h o d s .
A m e r i č t í vědci v ní popisují, jak do myši doslova voperovali okno a následující týdny pozorovali šíření jednotlivých nádorových buněk v organismu. Ve značném počtu případů není pro pacienta osudný primární nádor. Ten je často možné dnešními prostředky zvládnout. Z prvotního nádoru se však oddělují jednotlivé buňky a krevním řečištěm putují do dalších částí těla. Tam přečkají i případnou chemoterapii, uchytí se a stanou se základem nového nádoru, tzv. metastázy. Jaké faktory tento vývoj iniciují, je stále hádankou. Proces vzniku metastázy v živém organismu se může radikálně lišit od toho, co probíhá v laboratorních miskách. Vědci z Albert Einstein School of Medicine se proto pokoušeli k metastázám dostat skrz chlopeň, kterou odloupnutím kůže vytvořili na hrudi pokusné myši.
Tato metoda k cíli nevedla. Mikroskopické změny v tkáni sice bylo možné pozorovat přímo, ovšem v otevřené ráně byla podstatně nižší vlhkost než uvnitř těla. Metastázy se navíc vyvíjejí několik dní až týdnů a tak dlouho pokusný hlodavec v narkóze nepřežil.
Nová technika, při které výzkumníci myši voperují skleněný „průzor“, těmito nectnostmi netrpí. Podstatné je především to, že není ovlivněno bezprostřední okolí nádoru. Vědci do myši nejprve vložili tkáň z nádoru prsu. Rakovinné buňky označili genem produkujícím zeleně fluoreskující protein. To jim umožnilo sledovat pomocí mikroskopu vývoj a pohyby jednotlivých buněk. Do kůže nad prsními žlázami pak experimentátoři vložili miniaturní skleněnou destičku přichycenou švy o délce tři až pět milimetrů. Pokusná myš přežila celých jednadvacet dní.
„Doufáme, že tato technologie může být využita při vyhodnocování účinků nových léků,“ uvádí vedoucí výzkumného týmu Jeffrey Segall.
