Přerod hudebního průmyslu do nové podoby přináší řadu kompromisních, až nesmyslných aplikací. Jednou z nich má být digitální úschovna největšího světového elektronického obchodu Amazon.com, která má být oznámená tento týden. Umožní uživatelům nahrát si na internet jejich skladby a tyto skladby pak poslouchat na jakémkoliv zařízení a kdekoliv v dosahu internetu. V případě služby firmy Amazon si budou uživatelé moci uschovat nejen hudbu, ale i filmy a knihy. Podobný projekt chystají také firmy Apple a Google, přičemž Google již svoji službu zvanou Google Music testuje interně na svých zaměstnancích.
Co je na těchto službách nelogického? Právě ta skutečnost, že skladby na zmíněné služby mají nahrávat sami uživatelé. Pochopitelně se nejedná o jejich vlastní tvorbu, ale o skladby, filmy či knihy, které tito lidé koupili. Místo aby měli toto zboží k dispozici rovnou, musejí tedy podstoupit kostrbatou cestu nákupu skladby, jejího uploadu na server a následně jejího zpřístupnění na svých ostatních zařízeních. Musejí se tedy chovat velmi podobně, jako se chovali v případě nákupu vinylových desek, kazet, či CD. To vše přitom musí činit jen proto, aby nerozčilili hudební vydavatelství.
Ta ale mají stále menší moc. Ještě v roce 1999 činil celosvětový obrat hudby prodané na deskách, kazetách a cédéčkách 38,6 miliard dolarů, v roce 2010 to bylo už jen 17 miliard dolarů. Pokud jde o Českou republiku, trend je stejný. Jen za loňský rok klesl prodej hudby v České republice o 27 procent z 491 milionů korun v roce 2009 na 357 milionů korun v roce 2010. Tržby z prodeje hudebních nosičů se loni snížily ještě více - o 29 procent. Příjmy z prodeje digitální hudby naopak vzrostly o 18 procent, avšak výpadek prodeje hudebních nosičů nedokázaly pokrýt. Tato čísla znamenají jediné. Hudební průmysl ve své stávající podobě založené na prodeji jednotlivých skladeb (tedy přesněji na prodeji práva tyto skladby doživotně poslouchat) končí. Tento vývoj není důsledkem činnosti hudebních pirátů, ale zákonitým důsledkem technologických změn. Především si uvědomme, že zájmem posluchačů není vlastnit LP desky, cédéčka, ba dokonce ani digitální kopie a starat se o ně. Jejich zájmem je pouze to, aby si mohli poslechnout své oblíbené skladby ve chvíli, kdy na ně budou mít náladu. Kdysi k tomu museli vlastnit desky, později kazety, pak CD.
S nástupem širokopásmového internetu ale již nepotřebují vlastnit žádné nosiče, ba dokonce ani digitální kopie přehrávané hudby. Vše, co potřebují, najdou v některé z řady služeb, která jim požadovanou skladbu na přání přehraje. Takové služby však umí mnohem více než pouhé vyhledání a přehrání skladby. Lze například vytvářet kluby posluchačů určitého žánru či fandících určitým autorům, lze si nechat doporučit skladby od lidí s podobným vkusem, ale dokonce lze sestavovat i plně automatické hudební stanice, které hrají hudbu pouze podle našeho vkusu a podle naší aktuální nálady. Časem se navíc budou tyto služby nabízet zdarma, neboť budou financované z reklamy. Prosadí se zde podobný obchodní model jako u dnešních komerčních rozhlasových a televizních stanic - s tím rozdílem, že reklama automatizovaných hudebních služeb bude cílená, a tedy účinnější a pro posluchače méně obtěžující než dnešní reklama v rozhlase či televizi. Čím dokonalejší a levnější tyto služby budou, tím méně se posluchačům bude stýskat po době, kdy museli „vlastnit“ svoji vlastní hudební knihovnu (byť třeba na harddisku) a vybírat si z ní hudbu ručně.
Ale přesto se budeme muset ještě pár let smířit s používáním internetu jinak, než by bylo optimální. A také slovo pirát budeme stále ještě slýchat i v jiném kontextu než v kontextu somálského pobřeží. Hudební průmysl ve své původní podobě sice nezadržitelně zaniká, pořád je ale ještě dost silný na to, aby mohl investovat do zpomalení tohoto procesu. Ono i „pouhých“ 17 miliard dolarů je stále ještě dost peněz na to, aby se z nich zaplatili právníci, vývojáři systémů zabraňujících kopírování hudby nebo třeba mediální agentury, které nám vysvětlí nutnost kupovat si na internetu kopie skladeb. Přivítejme proto novou „hudební úschovnu“ firmy Amazon právě v tomto kontextu. Je pěkným příkladem toho, že nejde vyhovět všem a že z kompromisu nevznikne služba, která může uspět.
***
Ještě v roce 1999 činil obrat hudby prodané na deskách či CD 38,6 miliard dolarů, v roce 2010 to bylo 17 miliard.
O autorovi| JIŘÍ DONÁT, IT expert, konzultant společnosti A. T. Kearney
