Lékařskou fakultu jsem vystudoval s „červeným“ diplomem. Byl jsem nabitý informacemi o stavbě a funkci lidského těla, rozuměl těm nejvzácnějším chorobám. V ordinaci mne čekal šok: Zjistil jsem, že vůbec nerozumím lidem a jejich stonání. Krok za krokem jsem začal poznávat omyly současné medicíny a vzdělávat se sám.
Omyl první: Od rané antiky přetrvává pojetí lidského těla jako mechanického stroje a nemoci jako poruchy některé z jeho součástek. Lékařská věda ostře oddělila tělesné a duševní pochody, atomizovala člověka na jednotlivé orgány, tkáně a skupiny buněk, aby se sama rozpadla na specialisty dílčích oborů. Díky tomu dosáhla převratných objevů, současně se z ní ale úplně vytratila schopnost posoudit detailní informace v souvislostech životního příběhu jednotlivého člověka, schopnost komplexního psychosomatického přístupu.
Omyl druhý: Biologická medicína vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu, kterou lze pomocí vyšetřovací techniky odhalit a zásahem zvenčí - léky, operací, fyzikálním působením - léčit. V roce 2001 zveřejnil časopis British Medical Journal závěry studie, během níž vědci zkoumali zdravotnickou dokumentaci 60 tisíc pacientů, vyšetřených ambulantními specialisty v letech 1993 až 2001. Vybrali 361 těch, kteří stáli zdravotnický systém nejvíc peněz. Ve studii se poprvé objevil termín „nevysvětlitelné choroby“. Jde o situaci, kdy se do ordinace dostaví člověk s typickým tělesným problémem - bolestí hlavy nebo zad, bušením srdce, svíráním žaludku, únavou, závratěmi, nevolností - a je pro něj opakovaně vyšetřován za použití nejmodernější techniky. U téměř 40 % pacientů se ale nepodařilo objektivně zjistit, co jim vlastně je. Tyto obtíže jsou totiž somatizací neboli ztělesňováním složité, neřešené životní situace. Člověk je bezradný, žije ve stresu a tělo časem začne problém řešit po svém - nemocí. Pro biologicky vzdělaného lékaře je to hypochondr, simulant či případ pro psychiatra. On ale skutečně trpí. Jenom to nemůže objektivně dokázat.
Omyl třetí: Medicína se odehrává „mimo“ vztah. V neosobním prostředí velkých nemocnic pacient nezná lékaře a lékař nezná pacienta. Neví nic o jeho povaze, osobnostních zvláštnostech, způsobu života, starostech a radostech, o tom, jak důležité jsou pro určení správné diagnózy. Netuší, že hlavní roli má v medicíně vztah vzájemné důvěry. V rozpacích a nejistotě pacienta odesílá na různá vyšetření „k vyloučení“ objektivní příčiny a ordinuje zbytečné léky. Ne proto, že by to stav pacienta vyžadoval, ale proto, že jeho stonání nerozumí a chce být za všech okolností „krytý“.
Ideální lékařská fakulta by měla mediky vzdělávat nejen v biologických, ale i psychosociálních oborech. Naučit je komplexnímu, psychoterapeutickému přístupu k pacientovi, umění navázat s ním kvalitní vztah a zasadit zdravotní obtíže do složitých souvislostí jeho životního příběhu. Taková změna by ale byla katastrofou pro medicínsko-farmaceutický komplex. Jeho zisky totiž závisí na tom, kolik lidí se léčí, ne na tom, kolik se jich uzdraví.
O autorovi| Jan Hnízdil, lékař
