Můžeme v tomto sloupku komentovat, ba tak trochu recenzovat dvacet let staré dílo? Ale co bychom pro jednou nemohli, nejsme přece rubrika reklam na žhavé novinky!
A tak vám povím, že docela náhodou jsem se dostal k jedné takové knížce, která se jmenuje Pět finských novel (mimochodem, tak „neprodejné“ názvy už se dnes taky moc nevidí), otevřel ji při nedávné cestě vlakem a měl z ní nečekaný zážitek. První z těch příběhů, nazvaný Střihač psích drápů, je taková trochu Vesnička středisková, poněkud ovšem ztemnělá náladou jako ve filmech bratří Kaurismäkiových a schlazená sněhem od polárního kruhu. Ale především je to parádní překlad (věřte, že pro takový soud není úplně nutné umět finsky), vyznačující se vzácnou vlastností, že není poznat, že je to překlad. Nejmenovat se autor Veikko Huovinen a nebýt dalších finských jmen i jaksi nápadně kompetentních zmínek o běžeckých lyžích, nekonečných lesích a někdejší válce s Rusy, nepochybovali bychom, že to všechno psal a stylizoval rovnou český vypravěč. Čte se to samo a člověk je zvědavý, jakých nápaditých formulací se zase dočká na příštím řádku.
Přeložil tu povídku pan Jan Petr Velkoborský, kterému tímto provolávám slávu. Je originální, přitom používá všelijaké starobylejší výrazy, ale nic kostnatého, ba naopak, jaksi podivuhodně to pasuje, kolikrát budí úsměv, ale všechno to dýchá a zapadá do sebe. Vytrhovat ukázkové příklady bude zrádné, protože se mi líbí právě plynulost a nezprostředkovaná autenticita celého příběhu. Ale přece třeba: hrdinův parťák počal si opět strojit hrozitánské baleniko. No, nevoní už taková věta nějakou tou tabákovou pochoutkou? Po chvíli čteme, že pes chvastounsky očurává každé onačejší místo. Řekněte, který překladatel by se dnes ještě vymýšlel se slovy jako onačejší? Hrdina během několika odstavců lábuje chleba se špekem, mrzne mezi syrými stěnami čekárny a pak slyší, jak hurlí oheň.
Jak je to osvěživé v přívalu těch umělohmotných překladů naší informačněspolečenské doby - rozumějte doby inflace psaných slov, to jest degradace váhy každého jednoho! Těch, co z nich na první čich smrdí průmyslovost opisování z prvních řádků ve slovnících a ten toporný slovosled, neodlepený z originálu! A to slepé lpění na tom, aby něco „technicky“ přesně odpovídalo, ačkoli taková exaktnost patří k termínům a terminologii, ne do příběhů, kterým sluší individualita vypravěče!
Nedávno jsem se trochu přel s kolegyní, která tvrdila, že překladatel si nesmí vymýšlet. Samozřejmě - taková debata je nesmyslná, dokud nemáme přesně definováno, co znamená vymýšlet si. Což ani definovat nejde. Ale uznejte: pan Velkoborský jistě všelijaká ta legrační slova, občasnou nepravidelnost v syntaxi, místy něco nářečního, sem tam básnický výraz (ale spíš ironizující než veleumělecký), to vše jistě nemohl kopírovat doslova z originálu. Vždyť ve kterém finsko-českém slovníku bychom našli, že něco finského se česky řekne hurlit, onačejší a baleniko? Nepochybně v žádném! Tudíž musel vymyslet, že taková slova tam dá. Nikoli je vynalézt, ale čekat na nápad, možná na vzpomínky z vlastní četby, možná na něco zaslechnutého od někoho, kdo v jeho přítomnosti sám vyprávěl příběhy.
Navzdory vší napadnutelnosti svého tvrzení tedy říkám, že překladatel si nejen vymýšlet může, ale dokonce musí. Vždyť všelijaká ta tupost dialogů ve filmech, které nám z blbých stanic buší do uší, a všeličehos podobného povstává právě z rezignace na vymýšlení, no ne?
***
Navzdory vší napadnutelnosti svého tvrzení tedy říkám, že překladatel si nejen vymýšlet může, ale dokonce musí
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
