Po otevření možnosti jezdit za operou do mnohem větších a bohatších míst ukázala Opera 2009, že se profesionální úroveň v mnoha případech vřazuje do zavedených mezinárodních standardů tohoto tak náročného a drahého žánru. Jednoznačným uměleckým vrcholem letošního bienále byla Brittenova Smrt v Benátkách Státní opery Praha díky dokonale synergicky stmelené jednotě inscenačního přístupu a špičkovým výkonům se strhujícím Alanem Okem v čele. Poukázala i na význam koprodukcí s prestižními partnery. Pro ty, kteří stále zpochybňují užitečnost dvou operních domů v metropoli, byla, doufejme, praktickým příkladem smysluplnosti nezávislé existence obou souborů. Druhý, rovněž mezinárodní projekt Janáčkovy Věci Makropulos pražského Národního divadla byl Státní operou zastíněn a lze mu přiznat pomyslnou druhou festivalovou příčku.
Nohavicův Giovanni bez temných kontur V Liberci a Opavě vsadili při tradičním inscenačním řešení na kvalitu sólistů - Kataríny Jordy Kramolišové a Jakuba Kettnera v Lucii z Lammermooru a především Christiny Vasilevy i Pavla Vančury v Simonu Boccanegrovi, když je podpořil i orchestr a sbor pod taktovkou Martina Doubravského. Plzeňská Její pastorkyňa se mohla pochlubit vynikajícími výkony Ivany Veberové a Tomáše Černého, kteří naplnili pojetí Ivana Paříka jako hudebního dramatu příkrého, úsečného, zemitého, bez příkras a sentimentu, ale se strhující emocionalitou. Ústecké Kátě Kabanové nelze upřít snahu o moderní výraz, ale dirigent Norbert Baxa uvrhl sólisty do zbytečně nerovného zápasu s hlučným orchestrem, ze kterého vzešla vítězně Tereza Chyňavová jako Varvara.
Českobudějovická inscenace Haydnovy Lsti a lásky byla sice ne docela originálním, ale určitě jedním z možných a vtipných řešení, jak formou „divadla na divadle“ oživovat barokní operu jinak než historicky poučenou interpretací. V týmové koncepci svižně sehráli televizní natáčení klasické opery jako humorné a nadsázkou vylehčené zpěvohry, pravda někdy až na hranici estrádnosti.
Budějovická inscenace přispěla také do diskusí o přípustné míře nakládání s původními předlohami. Ostravská opera představila nové nastudování Mozartova Dona Giovanniho na libreto přebásněné písničkářem Jaromírem Nohavicou a olomoucký soubor se odvážil k adaptaci Smetanova Dalibora na nové libreto Pavla Drábka. Jakkoli jsou tyto pokusy o co „nejstravitelnější“ zprostředkování klasické opery dnešnímu publiku potřebné, asi dosavadní inscenační praxi nezmění. Ve srovnání úprav dopadla lépe ta Nohavicova, byť komplikovaný portrét prostopášného Dona Giovanniho spíše oploštil a až příliš zvesela umazal jeho temnější kontury, což drzý Leporello v podání Andreje Besčastného ještě nedisciplinovaně posílil. Drábkovo nové „logické“ převyprávění Dalibora pak bylo zbytečné, mnohdy i zavádějící a určitě nepřekonalo Wenziga ani Špindlera. Oba pokusy je však třeba ocenit - méně již vzpurné gesto režiséra Michaela Taranta, který neunesl bučení části publika ve své další a další kopii vlastního rukopisu „ohňů a kouřů“.
Plnohodnotnou součástí festivalu se letos staly produkce „alternativních“ uskupení mladých, názorově spřízněných operních fandů, které jsou nesmírně cenným důkazem, že opeře u nás rozhodně nehrozí zánik na úbytě. Malým zázrakem byla prezentace sdružení Ensamble Damian s „pokračováním“ Mozartovy Kouzelné flétny. Tak zářivý, životadárný a spontánní proud čiré operní energie, jakým všichni účinkující v Noci Dnem zaplavili publikum, Praha nezažívá často. Méně se tentokrát dařilo Opeře Diversa, jejíž Smrt milenců v Šinagawě vyzněla sterilně, když inspirace orientem se rozpustila v jakési operní „Eurovizi“. Ať žijí ochotníci!
Speciální a obzvláště chvályhodnou kategorií je práce s dětmi. I v této kategorii festival zabodoval s operou Jaroslava Křičky Ogaři z roku 1918 v provedení Dětské opery Praha Jiřiny Markové-Krystlíkové. I po devadesáti letech vtipná, hravá, zábavná opera respektuje hlasové možnosti dětí; přitom je nenásilně seznamuje s různými styly hudebního výrazu od lidové písně po taneční rytmy. Je podstatné, že do takové produkce vstoupil salcburskými produkcemi ověnčený Adam Plachetka jako skvělý příklad úspěšného talentu.
V (nevyhlášené) kategorii ochotnického divadla pak zazářila dvě dílka Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš z pozůstalosti amatérského Divadla Kytka, které založili studenti pražské právnické fakulty v roce 1980. Svou hravost a nadšení přenášeli na publikum vskutku nakažlivě. Připomněli tak nejen tradici a ducha kabaretů, amatérských „divadel malých forem“, ale také spolkovou činnost a ochotnické divadlo, kdy v meziválečné době byly takovéto kratochvilné aktivity samozřejmou součástí kultury „komunitního“ života.
Světem zmítá globální finanční krize, pochybnosti, zda se planeta otepluje, nebo ochlazuje, a šílení střelci zabíjejí školáky ještě s tužkami v rukou; o to více je třeba si považovat takových pozitivních ostrůvků umění, jakým je festival Opera, které vnášejí do těchto zmatků spolehlivý kompas parametrů normálně fungující lidské pospolitosti a kultury. Doufejme, že organizátorům se podaří v dobře nastartované tradici národního operního bienále pokračovat.
Životadárný proud energie, jakým účinkující v Noci Dnem zaplavili publikum, Praha nezažívá často
