Obrovitý šimpanz vrhá zhmotnělý stín, za ním se nabízejí absurdní sny, v nichž se zjevují čeští výtvarníci i Mirek Topolánek, a nechybí ani rozhlasové pořady, z nichž osamělý moderátor volá do noci své vzkazy. Kašpar noci v pražské Futuře je velký škleb nad současností.
Výstava Kašpar noci, kde se sešlo několik současných konceptuálních umělců, zaujme už svým názvem. Autor koncepce Václav Magid si jej vypůjčil od francouzského romantika Aloysia Bertranda. Dal si nesnadný úkol – odhalit prvky gotična a groteskna v současném umění. Je to přirozená volba, zvlášť když si uvědomíme, že obě kategorie jsou u nás takřka ve všech uměleckých periodách aspoň latentně přítomné. Málokde byla gotika tak silná jako právě u nás a málokde se projevuje tak zvláštní smysl pro ironii – směsici komična, groteskna či tragična.
Kurátor si vybral současné autory různých generací, o kterých je přesvědčen, že se v jejich díle prvky zmíněných kategorií objevují. U každého z nich ovšem zcela jinak. Marek Meduna z Rafanů zachází s odstupňovanou ironií velmi invenčně, dokáže zvolit její správnou míru. Už to několikrát v minulosti prokázal a jeho šimpanz vrhající stín je dalším důkazem.
Posunout vývoj dál Jiří David je zcela jiný umělecký typ. Nakládá s minulostí s postmoderním a postkonceptuálním přístupem. Ve Futuře má instalaci s víkem starého kufru, v němž jsou jako v rámu zaseknutá rýsovací pravítka a akvarelové jablko. Opodál na tuhle skrumáž zírá uschlý kaktus... David umí využít různé principy, ale v nových kontextech. Vlastně je pro naše umění velmi příznačný. Experimentuje často tak, že objevy dalších umělců rozšiřuje a ozvláštňuje nečekaným způsobem a na základě využití kontrastů posouvá vývoj dál.
Zaujmou také invenční texty Daniely Baráčkové, která vtipně a se smyslem pro absurditu píše o různých osobnostech s až vianovskou obrazností. Magid zcela překvapivě odhaluje ironii i v tvorbě střídmého Jana Šerých, který přispěl svou tajemnou videoinstalací s názvem Huraa. Velmi jemná, ale o to působivější nadsázka se projevuje ve fotografiích Markéty Othové. Michal Pěchouček projevuje ve své instalaci smysl pro rytmus, pro výraznou imaginaci spojenou s proměnlivým řazením jediného prvku. Filmogramy židlí zarámoval do panelů, čímž vznikly působivé průhledy do reality.
Když se pokusíme zhodnotit výstavu z hlediska proklamovaného obsahu, tak nejspíš dojdeme k závěru, že téma je obsaženo spíš jen v náznaku. Všechny významové souvislosti začneme odhalovat postupně. Tím nás projekt nutí k zamyšlení nad odkazem naší historie, nad silou jejího vlivu ve srovnání s intenzitou globálního propojování, nebo dokonce zglajchšaltování různých kultur. Ať se chceme nebo nechceme vyrovnávat s jakýmikoliv vnějšími vlivy, tak stejně stopám v myšlení, které zanechá prostředí a s ním spojená tradice, nikdy nemůžeme uniknout.
Inspirace Franze Kafky Výstava vede k širšímu zamyšlení nad tím, jak se odedávna ve střední Evropě a zvlášť v Čechách prolínají různé proudy, a to právě přinejmenším od časů gotiky. I dnes by nikde jinde než u nás nenašel lepší látku ke svým románům Franz Kafka. Nikde jinde by ani dnes nemohl najít ke svým absurdně laděným hrám výraznější inspiraci Václav Havel. Groteskno a spiritualismus se u nás v pravidelných či nepravidelných intervalech do uměleckého projevu vracejí, vždy v poněkud odlišné a překvapivě proměněné podobě, i když je často přibrzdí střídmý racionalismus.
Autor koncepce si klade dvě otázky: čím je umění na počátku jednadvacátého století a jestli nás to vůbec zajímá. Podle narůstajícího počtu umělců a absolventů uměleckých škol by se snad dalo soudit, že zájem o umění se zvyšuje. Ale na druhou stranu současné umění se již řadu let od svých diváků vzdaluje. Celé zástupy teoretiků se nad tím zamýšleli a zamýšlejí a nikdo nedospěl k uspokojivému závěru. Ovšem naštěstí to neplatí zdaleka pro veškeré umění. Jsou i autoři, kteří při vysoké intelektuální úrovni dokážou oslovit široké řady zájemců srozumitelnou formou.
Ale abychom se vrátili k samotné výstavě. Její koncepce je určitě přínosná, předkládá totiž otázky, na které si každý musí odpovědět sám. A právě tímto typem projektů, které objevují nové souvislosti nebo nám připomínají časové a významové vztahy, je možné současnou vizuální tvorbu co nejpřirozeněji přiblížit.
***
Kašpar noci
Centrum pro současné umění Futura, kurátor Václav Magid, do 9. května 2010
