Výtvarnice a grafička Alena Kučerová, která nedávno obdržela Cenu ministerstva kultury, žije od 90. let ve Lhotě u Staré Boleslavi. Utekla sem z Prahy, když přišla o ateliér, chtěla se cítit svobodně a žít blízko přírodě. Mohla tu také jezdit na svém milovaném hnědákovi, který se jmenoval Dar. Alena neměla lehký život, myslím, že patří k lidem, kteří neuhnou ze své cesty děj se co děj. Byla vždy nespoutaná i svéhlavá, ale to jsou vlastnosti kreativního člověka. A její umění je také mimořádné, vyrůstá přímo z ní. Žije ve spartánských podmínkách starého domu, ale cítí se svobodně. Tu nespoutanost zdědila po svém otci, kterému také odvaha nechyběla.
Lidovky.cz: Vaše dětství i dospívání výrazně ovlivnilo zatčení otce, který pracoval pro západní rozvědku. Jak to vlastně bylo s vaším tatínkem?
Táta byl agent chodec. Bylo mi třináct, když odešel do Německa, a pak se několik let vracel a plnil různé úkoly. Bylo to nesmírně riskantní, protože operoval hlavně na československém území.
Lidovky.cz: Věděli jste o tom?
Věděli, stavoval se u nás, ale žili jsme bez něj. Po pěti letech, v roce 1953, ho zatkli a pak sebrali i maminku, obvinili ji podle zákona o vyzvědačství, že o otcově činnosti věděla, a neprozradila ho. To už mi bylo skoro dvacet a musela jsem se postarat o mladšího bratra Pepíčka, měla jsem strach, aby mi ho nesebrali a nestrčili do ústavu.
Pozvali si mě kvůli tomu do Bartolomějské, to už jsem studovala na Vyšší škole uměleckého průmyslu, ale já se nedala, takže mi ho nechali. Myslím, že to tak udělali, aby mě mohli sledovat a kontrolovat.
Lidovky.cz: Jak se tatínek k tak nebezpečné činnosti dostal?
