Jdou-li stejnou ulicí dva lidé s fotoaparáty, cvakají snímky a pak je vystaví vedle sebe, leckdo může mít pocit, že se dívá na dvě různé ulice. O tom, jak působí vystavené fotografie, nerozhoduje ani tak světlo dopadající na senzor, ale spíš oko, mozek, cit a zkušenost autora snímku.
Takové věci vás mohou napadat, zajdete-li v pražských Holešovicích do Centra současného umění DOX. Vystavuje tam Andres Serrano, americký umělec, jako fotograf sice samouk, ale o to víc člověk vnímající svět kolem sebe.
Vnímá ho tak, jak mu oko, mozek, cit a zkušenost velí. Jak ale vnímá výsledek návštěvník? Jak si ho pro sebe interpretuje? To už je jiná věc, kterou lze na výstavě podrobit testu.
Od přivolávače deště k Trumpovi
Výstava nese titul Infamous Beauty. Jsou to vlastně dvě expozice v jedné a spojují je styčné body. Kurátor Otto M. Urban píše, že Serrano používá fotografii jako médium a obraz vnímá malířsky. V jeho snímcích se odrážejí postupy Mondriana, dávného amerického fotografa Curtise, ale i Caravaggia a barokní malby.
Expozice Beauty, česky krása, je větší. Zaplňuje velkou výstavní halu Doxu. Nabízí průřez Serranovou tvorbou za čtyřicet let. Je to průřez Amerikou, tedy v té podobě, jak ji vidí Serrano, přesněji jaká Amerika mu přijde hodná zachycení. Což někomu konvenuje více, jinému méně.
Menší expozice v mezonetu Doxu se jmenuje Infamous, česky neblaze proslulý či hanebný. Ta obsahuje Serranovy snímky z roku 2019. Což leckomu automaticky sepne. Aha, z toho roku, kdy Donald Trump byl v polovině mandátu prezidenta a plně vyhřezlo rozdělení USA na dva míjející se tábory. Do kterého tábora patří Serrano?
Andres Serrano: Infamous Beauty. Centrum současného umění DOX, Praha. Do 7. 1. 2024. |
Na první pohled patří do tábora „politicky správného“, ba woků. Vidíte-li velký portrét Donalda Trumpa, proti němu snímek mrtvol z Buchenwaldu a vedle členy Ku-klux-klanu v kápích, působí to jako velmi prvoplánové sdělení. Propojil by takto portréty lídra strany zelených a Pol Pota? Chce říci, že 74 milionů Američanů, kteří volili Trumpa, inklinuje k brutálnímu rasismu, ba nacismu?
Ale Serrano to myslí jako provokaci, což může působit v éře nového puritánství a doslovnosti zavádějícím dojmem. Třeba cyklus Ponoření. Chtěl ukázat brutální realitu ukřižování včetně tekoucí krve, moči a výkalů. O. k., ale musel kvůli tomu ponořit krucifix do nádoby s vlastní močí? Alespoň se může chlubit, že jeho fotografie Piss Christ z roku 1987 se stala předmětem jednání Senátu (šlo o federální financování kultury).
Kdo jde na výstavu s tím, že spatří snímek, který zahájil kulturní války, má ho mít. Ale kdo se na Serrana zaměří hlouběji, najde si své jak v provokacích, tak mimo ně. Už jen životopisná data. Serrano se narodil v roce 1950 v New Yorku, matka Afrokubánka, otec Hondurasan, vychován jako křesťan, bojoval ve Vietnamu – to není wokovská zkušenost.
Vidíte-li snímky z jeho cyklů osmdesátých a devadesátých let, portréty většinou anonymních Američanů, čiší z nich ryzí krása. Ať už je to svářeč, žena z národa Navahů, domina z baru, bezdomovec, nebo přivolávač deště, vidíte Ameriku sice s přítomným napětím, ale bez stále vyhrocenějších bariér posledních let. I to je Serrano.
