Když vám někdo říká, že jste stvořili umění a že jste umělec, je to jistě příjemné. S uměním si spojujeme velmi často adjektivum osobité, protože člověk chce vyjádřit něco osobního a být originální. Ovšem ve slově umělec zároveň slyšíme i něco umělého, ba umělohmotného. Je tedy umělcem někdo, kdo umí to, co ostatní neumí, nebo – jak tomu dnes mnohdy bývá – ten, kdo se prohlásí za umělce, a cokoli udělá, je tak logicky uměním?
To je jedna z otázek opakovaně se vznášejících nad stránkami románu Směna Anny Beaty Háblové. Dalším tématem pak je, jak daleko – či blízko – je od tohoto světa, kde se předstírá, vystavuje a platí se horentní sumy, ke světu obyčejnému, jenž je zde reprezentován prací za kasou v supermarketu. Protože absolventů uměleckých oborů je spousta a ne každý logicky uspěje – ne každému absolventovi, pokud zůstaneme u výtvarného umění, zaručí, že bude vystavovat, prodávat a bude slavný.
