Těch důvodů je více. Problém se týká například velkých stavitelských firem, jež často zaměstnávaly architekty, kteří navrhovali fasády, ale i dispozice a vnitřní výzdobu. Kolaudační plány však podepisovat nemohli – to byla výsada majitelů firmy. Jejich jméno se ale mohlo objevit v dobovém architektonickém tisku, pokud to ovšem šéf dovolil.
Své o tom věděl třeba Emil Králíček, šéfprojektant největší pražské firmy na přelomu století Matěje Blechy. Králíček však našel řešení – své návrhy pro Blechu publikoval ve Vídni.
Skuteční autoři těchto firemních realizací používali i další triky, jak své jméno zveřejnit: svůj často na první pohled nepostřehnutelný podpis, iniciálu nebo značku zakomponovali do výkresu, jindy se jim zase podařilo umístit přímo na průčelí destičku se svým jménem. Králíček jednou zvolil ještě originálnější signaturu na fasádě – do tympanonu s reliéfem na jednom průčelí, které navrhl, vkomponoval se spolupracujícím výtvarníkem portrét králíka.
