Na první pohled to začalo jako tuctový incident mezi dvěma naježenými supervelmocemi s ne zrovna ideálními vztahy. Osmadvacátého ledna byl v americkém vzdušném prostorem nad Aljaškou severně od Aleutských ostrovů detekován balon. Vojáci i politici ho začali sledovat a především vyhodnocovat míru jeho nebezpečnosti.
Celkem brzy měli jasno, že patří k flotile vzdušných špehů, jež Peking zaměstnává nejen ve „své“ sféře vlivu v Jihočínském moři a kolem Tchaj-wanu, ale i nad americkou Havají či Guamem, není mu však cizí ani vzdušný prostor Blízkého východu, Afghánistánu či samotných Spojených států. Jejich území přeletěl třikrát za Donalda Trumpa a jednou ještě na začátku éry současného prezidenta.
Čínský špionážní balón byl spatřen nad USA.
Vetřelec si to pak 30. ledna namířil přes Kanadu nad americké Idaho a Montanu, kde sídlí jedna ze tří amerických základen s mezikontinentálními balistickými raketami. Prvního února se Pentagon i Bílý dům shodly na tom, že balon velikosti tří autobusů musí dolů, ovšem ideálně nad americkými teritoriálními vodami, kde jeho trosky nenapáchají mnoho škod a zvýší se šance, že si ho Američané budou moci důkladně prohlédnout.
Mezitím se ministr zahraničí Antony Blinken setkal s představiteli čínského velvyslanectví a nakonec se rozhodl odložit plánované setkání se svým protějškem 5. a 6. února v Pekingu.
Druhého února balon „vplul“ i do veřejného amerického i globálního prostoru, zmocnili se ho politici, média i veřejnost. Spustil se očekávatelný kolotoč interpretací, spekulací, analýz, dobře míněných rad i hrozeb. A nakonec byl za zvýšené pozornosti a takřka v přímém přenosu balon 4. února 2023 u pobřeží Jižní Karolíny sestřelen.
Proč tedy tolik humbuku? A kdo a proč ho vlastně zapříčinil?
