Rodič by měl vzteklé dítě ‚vytáhnout‘ na klidný břeh, radí psychoterapeutka

Většinu své knihy „Mám vztek! A nestydím se za to“ se snažím objasnit, co se s vámi děje, jaké mohou být příčiny vašich pocitů, jak jim lze porozumět a jak se s nimi vyrovnat – což není vždy snadné. Ale říkám to lidem, kteří prožili už nejedno desetiletí, mají životní zkušenosti a arzenál mechanismů pro zvládání nejrůznějších problémů. 

Dítě tohle všechno ale nemá. Možná se narodilo před několika měsíci nebo lety, a jestli si myslíte, že „ono to všechno zvládne, jen se mu nechce“, pak se tímto tvrzením bude nutné rozloučit, protože není pravdivé. Dítě ještě nemá zkušenosti ani dospělou psychiku, aby se dokázalo vypořádat s vlastními pocity. Nedokáže posoudit své vlastní stavy a porozumět jim. Jeho psychika – to je matka. Jeho schopnost porozumět sám sobě je schopnost matky trpělivě si všímat pocitů dítěte a dennodenně je vysvětlovat.

Vím, že ne vždy to jde trpělivě. Nejčastěji se matka rozzlobí kvůli nepochopení, co se děje s dítětem a jak mu pomoct, což je reakce na vlastní bezmoc. Právě proto si teď podrobně promluvíme o tom, jak správně reagovat na komplexní pocity dítěte.

Na objasnění použiji příklad ze života. Obrátili se na mě rodiče tříletého chlapce s tím, že je jeho neustálé záchvaty vzteku přivádějí k šílenství. Na hřišti bil ostatní děti a strašlivě vyváděl, když něco neprobíhalo podle jeho přání. Rodiče jsou mírní, klidní a inteligentní lidé, kteří vůbec nedokázali pochopit, proč dítě takhle reaguje, protože v jejich chování nebylo nic podobného a nikdo nemohl dávat synovi špatný příklad.

Nyní si trochu zalistujeme zpět na předchozí kapitoly, aby vám logika mého příběhu byla naprosto jasná. Vzpomeňte si, že jsem psala o stinných stránkách osobnosti a o tom, jak je důležité neschovávat je do zasuté truhlice v hloubi duše. Nyní se dobře podívejte na tuto rodinu. Mírní, neagresivní rodiče a jejich syn – zarputilý obránce svých práv a hranic. Čekáte nějaký háček? 

K jakému závěru můžeme dospět? Vypadá to, že agrese je v této rodině rozdělená nerovnoměrně. V plné míře se dostala synovi, který je nucen se takto chovat, aby pomohl své matce trochu se dotknout jejích přirozených citů. Tato žena čelila v dětství silné agresi ze strany rodičů, a proto se rozhodla, že se od nich musí odlišit. 

Nyní pečlivě skrývá svůj hněv před vlastním synem i před sebou samou. V důsledku toho mnoho jejích reakcí neodpovídá skutečnosti: nával podráždění, nelibosti, hněvu ani únavy se u ní neprojeví včas a správně. Matka nedokáže pozitivně reagovat na své vlastní potřeby a očividně má potíže s uspokojováním potřeb dítěte. V důsledku toho dítě neví, jak zvládat svůj hněv, protože nevidí, jak to dělá jeho matka. A ona zase nemůže dítěti pomoci vyrovnat se s jeho zážitky, protože k nim nemá přístup.

Poté, co jsme si s matkou ujasnily její pocity a ona se je naučila sama u sebe vnímat, jsem jí dokázala říct, jak má reagovat na chování svého dítěte v obtížných situacích. Důležité upřesnění: hlavou sice mnohé pochopíme hned, ale schopnost svobodně a správně prožívat své pocity můžeme hledat roky. Dítě nemůže čekat tak dlouho, takže vždy hledáme řešení rychle, ale pracovat na sobě – to je neobyčejně výnosná investice. V této rodině v tom matka pokračovala se svým psychologem. 

I vy budete po přečtení této knihy hned aplikovat nové poznatky ve skutečném životě tím, že změníte vztahy se svým dítětem a odhalíte v sobě nové obzory, ale není dobré na tom ustrnout. Svůj úkol budu považovat do značné míry za splněný, pokud se po přečtení knihy do poslední stránky sama rozhodnete, že tato zkušenost je začátkem vašich změn, nikoliv jen dokončeným příběhem.

A nyní můžeme přejít k tomu hlavnímu – jak se naučit soucítit a pomáhat svému dítěti ve složitých chvílích emocionálních prožitků. Svou metodu nazývám metodou čtyř kroků. Přišla ke mně po několika letech intenzivní práce s dětmi a rodiči. Na seminářích a při práci s rodinami jsem vyvinula mnoho upřesnění a specifických technik. S podobnými myšlenkami jste se již pravděpodobně setkala, když jste studovala techniku aktivního naslouchání nebo když jste četla doporučení od jiných psychologů. Asi nebudu originální, ale povím vám o svých technikách, které fungují lépe než jiné. Pro začátek je nutné objasnit několik momentů, bez nichž nelze tuto metodiku použít.

1. Dítě si nikdy neklade za cíl naštvat rodiče doběla, i když se někdy zdá, že právě to sleduje. Jeho jediným cílem je udržet si lásku matky a otce, vědomě či nevědomě udělat vše pro to, aby ho vždy milovali a nikdy neopustili.

2. Když se vaše dítě projevuje emocionálně, ztrácí schopnost logického myšlení.Když pláče, zlobí se nebo křičí, nemá šanci pochopit argument, že jdete pozdě na kliniku nebo do školky. Je to jako mluvit různými jazyky. Představte si, že stojíte na břehu a dítě je unášeno silným říčním proudem. Je zbytečné ze břehu povykovat o správné technice plavání, existuje jen jedno řešení – uchopit dítě a vytáhnout ho na bezpečné místo. Až se uklidní, můžete probrat pravidla chování.

Při jakémkoli emocionálním výbuchu musí rodič „sestoupit“ do říše pocitů a „vytáhnout“ dítě na klidný břeh rozumného chování.

3. Každá dětská emoce je především komunikací.Čím méně má dítě pocit, že maminka nebo tatínek slyší jeho sdělení, tím více stupňuje naléhání: zesilují se záchvaty vzteku, zhoršuje se chování. Dítě skutečně prožívá svůj smutek, ať už je to kvůli přerušené hře, vypnuté pohádce, nebo odchodu matky do práce. Informuje ji o svých starostech, a když se mu nedostane soucitu, musí být ve svých požadavcích stále naléhavější.

4. Emocionální prožívání má svůj vlastní rozvoj. Dobře to znáte z vlastní zkušenosti: nejdříve jste ve svém nitru uslyšela nepatrné zvěstovatele bouře, zareagovala jste na ně, nastartovaly se, roztočily se, zaplavily vás a dochází ke kulminaci. Pak postupně vychladnete a vrátíte se k sobě, prozkoumáte následky a vyhodnotíte škody. Čím správněji funguje emoční sféra člověka, tím snadněji a bezbolestněji pro vás i pro ostatní procházíte touto cestou: vznik afektu, správné pokračování a postupné doznívání emočního vzrušení. Většinou jsme zvyklé své pocity zastavit na samém začátku, dříve, než se dozvíme, co se s námi děje.

Vzpomínáte na ty nekonečné výzvy „Ticho!“, „Přestaň hned plakat!“, „Zmlkni!“, „Nekřič!“, „Okamžitě se uklidni!“? Psychoterapeuti Bob a Mary Gouldingovi zformulovali dvanáct zákazů v životním scénáři dítěte, které si neseme na svých bedrech po celý život. V tomto případě je poselství následující: Necítit. Bohužel jsme si skutečně zvykli necítit, ale nyní můžeme tento průběh zastavit a naučit naše děti to, co bohužel kdysi nenaučili nás samotné.

5. Rozšířilo se přesvědčení, že dítě se intuitivně naučí všechno samo a všechny tyto představy o správném vývoji jsou výplody společnosti hmotného nadbytku. Jak mi řekl jeden z otců na recepci: „Dítě se musí se vším vyrovnat samo!“ Důsledky takového myšlení jsou žalostné. Konzervativní rodiče ho uplatňují v následujících reakcích:

• „ihned se uklidni“ – zákaz citů, jak jste se dočetli v předchozím bodě;

• „jdi do svého pokoje“ – dítě se střetává se samotou. O následcích vám povím později;

• „jestli budeš brečet, tak tě potrestám“ – řízení citů pomocí strachu.

Bohužel ani jedna z těchto reakcí nevede k rozvoji emocionality ani k samostatnosti, jak se mylně domnívají někteří rodiče. Zato negativních důsledků bude víc než dost. Bude jich tolik, že bych o nich mohla napsat ještě několik knih. Dítě se naučí chápat a správně ovládat své pocity pouze s trpělivou a empatickou pomocí dospělého. Jiná cesta neexistuje. Tuto pomoc jsem rozdělila do čtyř kroků.

Metodika čtyř kroků: ZÁVĚRY

Když se naučíte vnímat a chápat své vlastní pocity, objevíte i úžasnou schopnost vnímat a chápat pocity druhých. Pro vaše dítě to bude skutečná spása, vstupenka do šťastného a psychicky zdravého dospělého života. Když s ním máte konflikty nebo se prostě něco pokazí a dítě je zahrnuto intenzivními pocity, pak nejlepší způsob, jak mu pomoct, spočívá v tom, že mu vysvětlíte, co se děje. Pro usnadnění doporučuji použít metodiku čtyř kroků.

• První krok. Promluvit si o pocitech dítěte. Nazvat a okomentovat jeho stav a souhlasit s důležitostí jeho prožitků. Projevit soucit a zjistit, co by chtělo. Všímat si jeho tělesných projevů.

• Druhý krok. Dát dítěti na srozuměnou, že se svým prožitkem není osamocené. Sdělit mu, že na jeho místě byste se cítila úplně stejně.

• Třetí krok. Navrhnout, že změříte jeho stav, zhodnotíte jeho intenzitu a srovnáte s tím, co bylo včera, nebo s tím, co cítí jeho oblíbený knižní nebo filmový hrdina.

• Čtvrtý krok. Vyjádřit daný stav a odpovídajícím způsobem odpovědět na dětské pocity. Promluvit si o změnách, které proběhly v tom, jak se dítě cítí. Zafixovat pocit, který dítě prožívá na konci rozhovoru.

Redakčně kráceno a upraveno.