Když se v roce 1966 objevil ve Filosofickém časopise článek Domov a bezdomoví, jehož autorem byl Ivan Dubský, muselo být každému čtenáři jasné, že tu o sobě dal vědět mistr filozofického eseje, který své široké obeznámenosti s myšlenkovými proudy své doby (kolem poloviny 60. let stačil ještě stihnout stipendijní pobyt v Husserlově archivu) dokáže dát i působivou literární formu.
Ano, byla to už doba Tváře, Orientace, Sešitů či Světové literatury, jenže Dubský dokázal i v tomto euforickém, byť zoufale krátkém přerušení dlouhé duchamornosti prosadit jak svůj nezaměnitelný styl, tak svou vlastní cestu filozofií. Byl totiž schopen propojovat českou kulturní tradici s tím, co bylo tehdy živé za jejími hranicemi. Tak například stísněnost moderního člověka máchovsky navázal na ztrátu domova jako hlubší pravdu jeho odcizenosti a současně s tím moderní pocit bezdomovectví přenesl na terén Husserlovy fenomenologie.
