Pojďme si probrat strategie, které rockeři používají při pojmenování svého souboru. Punkové skupiny si svého času libovaly ve zkratkách: I. P. B. (Inkoust pana Boučka), N. V. Ú. (Nepřichází v úvahu), P. K. V. (Piráti klidných vod), SPD (Spermie pro Dášu), NPH (Nepičuj a hrej), BDH (Bití důchodců holí) aj.
Pražská kapela P. S. zvolila plovoucí zkratku, kterou vysvětlovala jednou jako Pohlavní styk, jindy zas Práce na silnici, Pusť skripta či Prošláplá slezina.
Nejen kolem heavy metalu se vyrojila řada kapel, jejichž názvy vzývaly triádu děs, hnus a šok. Viz: Zvrator, Lobotomie, Obrna, Rachot lebek, Komando smrti, Igelitka plná sraček, Hrábě v bábě, Chcací mušle, Hnusná brusle, Žabí hlen, Zapařená blažena či Plodová voda Evy Braunové.
Osobně si myslím, že nejvíc by metalisti vyděsili publikum, kdyby svůj ansámbl nazvaly Zodpovědnost, Maminka nebo třeba Knihy. To by byl šok!
Milou kapitolu v rockovém názvosloví tvoří jazykové hříčky. Ryčnou zvukomalbu (Pomoč kolotoč, Hrozen buzen, Tentýž lanýž) střídají surreálná spojení slov typu Atomová mihule, Nukleární vokurky, Vychcaný knedlíky, Vyčvachtaný kleště, Šestinohá sůl, Žížalí dusot či Mentálně narušená moucha.
Jinde zas najdeme slovní spojení zcela běžná, jež nabývají půvabu teprve coby názvy skupin: Babiččiny štafle, Žluté kozačky, Tři tílka.
Snaha o originalitu se někdy překlápí až v krkolomnosti (Omakalamuhopotajmu, Dřevěné pytlí v jutových uhlích) či legrační pseudointelektualitu (Eklektický vytěrák, Iritující pýchora, Zmatený chuchvalec, Libý květoň, Marináda dekorativních aspektů).
A tak bychom mohli pokračovat dál.
Někdy se do jména kapely vloudí kulturní odkaz (Plechor Kavaleriator, Slušnej oddíl), jindy se názvem stane celá věta (Už jsme doma, Utluč tu můru, Nekuř toho tygra, Ježíšovi pivo nelej, Zdá se, že U Hyklů je vše v pořádku).
Některé názvy se jen tradují a není jisté, zda kapela takového jména vůbec existovala – viz Lendlův částečně zašmodrchaný rododendron.
Občas si představuji, jak zestárlí rockeři v domově důchodců volají do rádia, aby jim zahráli písničku na přání. „Poprosím pro pana Václava něco od Vychcaných knedlíků nebo od Plodové vody Evy Braunové.“
Je ovšem otázka, zda hudební režisér nějakou skladbu vyštrachá. Název je totiž často to jediné, co po kapele zůstane.
PS: Tuhle jsem jel vlakem a z vedlejšího kupé zaslechl útržky telefonního hovoru. Někdo tam říkal: „Martina nemá průjem.“ A potom: „Jarča už spí.“ A nakonec dodal: „Vyper si to pončo.“
V tu chvíli mi to došlo: co věta, to název kapely! Jako by celý svět existoval jen proto, aby poskytl rockerům jméno pro jejich band.
