Po smrti Milana Kundery bylo slyšet i hlasy tvrdící, že eseje brněnského rodáka jsou cennější než jeho romány. Chtělo se tím říct, že šlo o tvůrce spíše vzdělaného a inteligentního než umělecky nadaného. Ale nesmíme zapomínat na to, že eseje tu mnohdy sloužily právě jako žebříček, po němž má čtenář vystoupat k nahlédnutí, že Milan Kundera a jeho románové dílo je přirozeným pokračovatelem oněch autorů, o nichž psal.
Rovněž Salman Rushdie (1947) v Jazycích pravdy často mluví o sobě a svých románech. V těch lepších případech to lze ovšem vnímat jako osobní ručení či osobní zájem: skrze tebe poznávám sebe. V úplném závěru knihy nicméně najdeme proustovský dotazník a na otázku „Jakou vlastnost na sobě nesnášíte ze všech nejvíc?“ odpovídá přesně: „Upovídanost.“ Což je taky důvod, proč se čtenář těší na Jazyky pravdy, eseje z let 2003–2020. Ví, že Salman Rushdie je moudrý a sečtělý, je ale též uondán mnohomluvností jeho posledních románů.
