New York reportéra Josepha Mitchella má mýtickou příchuť. Co má společného s tím opravdovým?

Možná už by ani nebylo nutné o tom psát. Kdo chtěl, ten si Josepha Mitchella přece dávno našel, a těm ostatním to bude stejně jedno. Ostatně je to již pátý svazek z jeho díla. Jenže je to nejen svazek pátý, ale i závěrečný.

Nakladatelství Opus a překladatelka Tereza Límanová tak souborem s názvem Nekrolog jedné nálevny uzavírají krásnou epochu, kdy český čtenář mohl objevovat dílo pronikavého reportéra slavného periodika The New Yorker. Navíc samotný pátý svazek není jen tak do počtu. I on nabízí texty, které zůstanou uloženy v lidské paměti a v lidském srdci, protože nikdo druhý jako Joseph Mitchell (1908–1996) skutečně není.

V čem tkví jeho jedinečnost? Hned z úvodního Klubu hluchoněmých je evidentní, že si uměl získat důvěru prostředí, a proto do něj musel nejprve pořádně proniknout. Věděl, že pokud se chce člověk dozvědět to podstatné, je získání důvěry bezpodmínečně nutné. Což znamenalo nespěchat, nechtít hned někoho vytěžit.

Netlačit na pilu, vlastně se ani moc neptat. Počkat, až to ten druhý bude chtít říct sám, potom se dozví ty nejpozoruhodnější detaily: „Existuje typ ženy, v jejíž přítomnosti se mnohému neslyšícímu schopnému odezírat vybaví myšlenka na vraždu. Tato žena si vzdychne a řekne: ,Někdy jsem už tak unavená z hluku velkoměsta, že si říkám, že hluchota by byla požehnáním.’“

Domácí cizinec

V závěru nového svazku jsou pro změnu zařazeny texty, v nichž se rodák ze Severní Karolíny vrací ve vzpomínkách do svého jižanského domova. A z nich je zas patrné, že to, co milujeme na americké jižanské literatuře, tedy onu tragickou komičnost, bytuje v tomto kraji jaksi přirozeně: „Blesk má melounovou farmu na břehu řeky Shad Roe v oblasti, která se jmenuje Egypt. Je tak ospalý a pomalý, že je už od dětství známý jako Blesk; ve skutečnosti se jmenuje Rutherford Calhoun. Je nečinný a většinu jeho práce na farmě vykonává najatý černošský chlapec, který se jmenuje Pán. (Když se narodil, jeho matka řekla: ,Běloši tvrdí, že nebudou nikdy černochovi říkat pane. No tak, synku, já ti přísahám, že tobě pane říkat budou!’)“

Z toho lze odvodit, že zmíněná tragikomičnost jižanských prozaiků nebyla často dílem jejich fantazie, nýbrž pouhopouhým zaznamenáním skutečnosti, která, pravda, následně byla někdy nepatrně přifouknuta. Protože Joseph Mitchell by si nevymýšlel, on jako reportér popisoval co nejpřesněji realitu. Taktéž to vycházelo z jeho přístupu k lidem, jimž naslouchal a jichž si vážil – rozhodně u něj nenajdeme pasáž, kde by psal o tom, co se od někoho dozvěděl, a vzápětí, když už od „vytěženého“ člověka má vše, co potřebuje, by se mu vysmíval.

Texty Josepha Mitchella jsou plné komických detailů, nicméně jim vévodí soucit, tohle opravdu není žádná humoristická literatura. A dost možná, že jí nejsou ani takové výsostná literární díla, jako je kupříkladu novela Srdce Ponderova rodu Eudory Weltyové, i když vyvolávají salvy smíchu – třeba jde skutečně pouze o popis jižanské skutečnosti.

Zdá se, že právě díky jižanskému základu získal New York v Josephu Mitchellovi skvělého pozorovatele a kronikáře. Věděl velmi dobře, že aby o něčem mohl psát, musí to znát dlouho a rovněž se o dotyčném místě či člověku musí dozvědět co nejvíc, „všechno“. Je paradoxně výhodou „náplav“, že se v cizím prostředí, které se stane jejich domovem, pohybují neustále s určitou nejistotou, jako věční cizinci. Nejsou tak neohrožení jako domorodci, a proto taky vidí daleko víc, víc si totiž všímají. Velkoměsto je obřím netvorem a oni se musí naučit tančit v jeho objetí a v jeho rytmu.

A do toho ještě mohl Joseph Mitchell přimíchat svou jižanskou přirozenost, vnímat všechno přes jednotlivé lidi, nenechat si vnutit dojem moderního, odlidštěného, bezejmenného davu. Autor Nekrologu jedné nálevny chodí po New Yorku tak nějak po sousedsku, jako by to bylo ospalé jižanské městečko, kde je na každého vidět a kde se žádný podivín na hlavní třídě neztratí. Ne, pro tohoto spisovatele nebylo velkoměsto shlukem anonymních osudů. Každý u něj má jméno, pochopitelně i proto, aby to podpořilo dojem autenticity jeho reportáží.

Krasavici si vzít

Joseph Mitchell díky tomu uměl proniknout do prostředí, kam by se nikomu jinému dostat nepodařilo. A navíc to naservírovat tak neodolatelně, že vás bude najednou strašně zajímat to, o čem jste ještě před chvílí neměli ani ponětí. Zatímco v minulém svazku Praštěnej krávou bylo možno se v rozsáhlých textech dočíst kouzelné detaily o newyorských Romech, o jejich odporu k práci a velké schopnosti podvodů a čerpání sociálních dávek, v Nekrologu jedné nálevny se pro změnu dočteme o indiánském kmeni Mohawků, kteří díky tomu, že se nebáli a neohroženě chodili ve výšce, snýtovali téměř celou Ameriku včetně Empire State Building.

Ne pokaždé šlo ale všechno hladce: „29. srpna v roce 1907 se během montáže Quebeckého mostu, který se klene přes řeku svatého Vavřince devět mil nad městem Quebec, zhroutil jeden mostní oblouk a zabil devadesát šest mužů, z nichž třicet pět bylo z Caughnawagy. V kmeni se o tom vždycky mluví jako o ,tragédii’.“ Po ní však paradoxně prestiž tohoto zaměstnání ještě vzrostla, právě kvůli ohromné nebezpečnosti, jež se touto tragédií potvrdila.

Joseph Mitchell o indiánském kmenu z Kanady vypráví tak poutavě, že až někde před koncem textu člověku naskočí otázka, proč to vůbec dělá? Jenže odpověď je nasnadě: protože se pochopitelně s řadou z těchto fachmanů potkal v New Yorku, kde žili, případně váhali ohledně návratu do své rezervace, kde to mělo spoustu plusů, ale i spoustu minusů včetně absence vodovodu.

Obdobné je to s těmi, kteří pěstují písně kalypso. Jedná se o svérázný hudební styl Trinidaňanů a Joseph Mitchell se ocitá na jednom z newyorských koncertů. Z dnešního českého pohledu by se tento způsob tvorby dal přirovnat ke směsi hudební improvizace a slam poetry: „Chceš-li skvělej život mít, / nesmíš krasavici za ženu si vzít. / To je sakramentsky pravdivý, / miluj jen ty vošklivý.“

Již z předchozích svazků známe Josepha Mitchella jako velkého znalce newyorského přístavu a taky ryb a dalších plodů moře včetně přístavních rybích vývařoven. Protože hospody jsou samozřejmě nekonečným zdrojem informací a rovněž místem, kde se shromažďují veškeré ty prapodivně sveřepé osůbky, jimž Joseph Mitchell věnoval spoustu času a popsaných stran.

A pokud byla řeč o tom, že se autor Nekrologu jedné nálevny vždy snaží o všem a o všech zjistit co nejvíc, pak za tím jistě stála též snaha ukázat běh času, přestože Joseph Mitchell se mnohdy projevuje jako idylik či nostalgik, který by byl nejraději, kdyby se nic neměnilo – i tím jako by ukazoval, že býval a snad i maličko zůstal jižanským balíkem. Právě o tomto tématu pojednává titulní text závěrečného svazku. Z oblíbeného, ne úplně legálního pajzlu, kde panovala srdečná, neformální nálada, se jednoho dne stala restaurace na úrovni, plná škrobenosti, šepotu a strachu, že někdo udělá něco špatně.

V běhu času

Ovšem není nutné se namáhat s formulacemi, protože Joseph Mitchell to umí vystihnout daleko lépe i s názorným příkladem: „V Dickově novém podniku nikdy neuslyšíte rozhovor, který stojí za to poslouchat. V původní nálevně, když se zákazníci znavili hulákáním, posadili se a pustili se do řeči, a měli opravdu o čem vyprávět.

Pamatuji si na rozhovor, který jsem zaslechl U Dicka mezi dvěma muži. ,Takže říkáš, že ta tvoje kámoška už je po smrti?’ ,Jasně, byla zavražděná.’ ,Jak víš, že ji někdo zavraždil?’ ,Když tě zavražděj, tak si mrtvej, ne, proboha!’ Chvíli o tom oba beze slova přemýšleli. ,Připravuju si důkazy,’ řekl ten přítel mrtvé ženy. ,Co máš ty s tím společnýho?’ ,Obávám se, že by mě mohli podezírat’ ,Proč by tě měli podezírat?’ ,No radši se na to přichystám, kdyby mě podezřívali.’ „

Běh času se projevuje různě. Zatímco reportáže Josepha Mitchella zůstávají po desítkách let svěží, bez poskvrnky, to, o čem se v nich píše, možná dnes někoho lehce zneklidní: plundrování oceánského dna či zachycení opulentních žranic s nekonečnými tácy plnými steaků. A někdy možná i pobouří: pravdivé pojednání o životě Romů a indiánů… Ale na druhou stranu už tady najdeme též zmínku o tom, že hluchoněmým vadí toto označení a dávají přednost „neslyšícím“, či o veganském způsobu života.

Po sedmiletém putování ve společnosti Josepha Mitchella tak nyní má český čtenář jeho dílo v pěti knihách a může se k němu kdykoliv vrátit. Třeba k úchvatně tajemnému titulnímu textu z prvního svazku Nahoře ve starém hotelu. Nebo ke svazku druhému, Tajemství Joe Goulda, jenž přinesl dva portréty téže svérázné figury newyorského života, napsané v rozpětí řady let. Obdobně jedinečnou postavou byl titulní Starý pan Flood ze svazku třetího.

Je jedno, jestli člověk nestihl nasednout na tento vláček, komplet díla Josepha Mitchella se dá nyní pořídit na jeden zátah a postupně ho pročítat. Ostatně nakladatelství Opus sídlící v Martínkovicích se na takové dlouhodobé podniky specializuje – týká se to stejně tak díla švýcarského velikána Roberta Walsera či německého prozaika Arna Schmidta. Obdobně jako v případě Josepha Mitchella jde o počiny, jimiž si Opus zakládá na nesmrtelnost. Tyto překlady budou mít na české tvůrce, a tedy i na tuzemskou literaturu nepochybně dlouhodobý vliv.

Krása krásné knihy

A když už jsme u malých nakladatelů, poslední léta ještě zdůraznila rozdíly mezi nimi a dominantními hráči na knižním trhu. Zatímco velcí nakladatelé debatují, zda vydat za rok dvě stě dvacet či jen sto osmdesát titulů, a jako knihy roku uvádějí bezostyšně pouze ty ze své stáje – viz „naobědvaná“ předvánoční diskuse Deníku N –, ti menší se snaží publikovat nadčasově graficky upravené tituly, mající uměleckou hodnotu. Což kolikrát má ten důsledek, že se ocitají na hranici krachu.

Malí nakladatelé jsou distributory a knihkupeckými řetězci setrvale vytlačováni na okraj, takže už dávno museli vytvořit paralelní systém malých knihkupectví a knižních trhů. Což však mnozí z nich neberou úkorně. Chtějí být nezávislí, tudíž třeba už ani nežádají o granty. Oproti tomu redaktoři velkých nakladatelství jsou čím dál víc tlačeni do nedůstojné polohy legračních pimprlat, která musí rozjařeně propagovat tituly, přičemž evidentně absentuje přesvědčení, že jsou tak skvělé, jak je nutno tvrdit.

Knihu od malého nakladatele často poznáte podle již zmíněného grafického zpracování. Když si z takového svazku čtete někde na veřejnosti – v tramvaji, ve vlaku či v parku –, uvědomíte si, že na druhé asi právě z těchto důvodů působí zvláštně. Jako bychom pomalu zapomínali, že kniha je něco nepodbízivě krásného uvnitř i na povrchu. To je možná taky důvod, proč se česká literatura a zdejší literární prostředí v poslední době na první pohled tak zploštilo. Lesklí, křiklaví a úspěšní dopředu, a ostatní ať jim koukají jít z cesty. Jenže mnozí malí nakladatelé vnucenou roli směšných outsiderů hrát odmítají. Do tohohle závodu se totiž nikdy nepřihlásili.

A na závěr ještě nejzbytečnější otázka ohledně pěti svazků reportáží Josepha Mitchella: Má ten jeho New York vůbec něco společného s tím skutečným?