Stalo se to v září 1999. Do ženevského etnografického muzea, Musée d’Ethnographie de Genéve (MEG), nastoupila mladá kurátorka Roberta Colombo Dougoudová. Dostala na starost sbírky z Oceánie. A jednoho dne si ji zavolal ředitel muzea, vzal do temné místnůstky a takřka obřadně jí předal devět zaprášených krabic.
Bylo v nich celé „životní dílo“ jeho předchůdkyně Marguerite Lobsiger Dellenbachové, jež řídila MEG v letech 1952 až 1967. On sám na zpracování neměl čas ani síly, takže velký úkol čekal na další ženu badatelku.
„Zvědavě jsem otevírala bedny, jednu po druhé. Dodnes si vzpomínám, že jsem se cítila jako dítě, které dostalo krabici plnou hraček. Jak jsem procházela kartony, stále více jsem se nořila do knih, dopisů, článků a hlavně tuctů a dalších tuctů roliček průklepového papíru s otisky bizarních motivů,“ vzpomínala Dougoudová. Postupně zjišťovala, že objevila národopisný poklad! A to v podobě dekád práce docentky Dellenbachové, jež luštila tajemství rytých bambusů z Nové Kaledonie, které až do počátku 20. století vytvářeli tamní Kanakové.
