Písničky z Achtung Baby jsou dnes stejně staré jako byla v době jejich vydání Stairway To Heaven od Led Zeppelin. Hodně hudebních fanoušků je asi vnímá podobně - jako historický úkaz, dávný milník, hudební obdobu bitvy u Hastingsu. Jistě to tehdy bylo důležité, ale dneska jsme už někde trochu jinde. Jsme a nejsme.
Před dvaceti letech byla Evropa - a hlavně ta postkomunistická - plná iluzí a v očekávání velkého mejdanu, který se skutečně dostavil (byť jeho důsledky nikdo moc nedomýšlel). Dnešek zase svědčí o deziluzi, podobně jako tehdy se budoucnost otevřela, očekávání to ale budí spíš chmurná. Právě v tomhle ale může být Achtung Baby poučná. Ta deska je totiž také dokladem úspěšně zvládnuté krize identity. U2 se na ní dokázali transformovat, aniž by přestali být sami sebou.
Únik ze sebeparodie
Osmdesátá léta pro irskou čtveřici byla dobou obrovského vzestupu, udělala z nich globální značku. Zároveň je ale svázala dost přesnou definicí - je to ta kapela se srdcem na dlani, která zpívá stadionové hymny nesené zvonící kytarou a vroucným zpěvem. Koncem dekády ale po téhle cestě už nebylo moc kam jít. Nanejvýš k sebeparodii, do níž občas U2 sklouzávali.
Deska Achtung Baby (počínaje názvem) pro kapelu představovala návrat do Evropy. Vznikat začala v Berlíně, doba strávená v tamním studiu Hansa, v němž dříve natáčeli David Bowie či Lou Reed, ale pro kapelu moc šťastná nebyla. Město jim přišlo depresivní a práce jim nešla, prý v té době byli na pokraji rozpadu. Album dokončili po několikatýdenní pauze v Dublinu, kde s odstupem zjistili, že to, oč se v Berlíně pokoušeli, vůbec nebylo marné.
Hledali tam syntézu svojí hudby se současností - alternativním rockem, rodící se klubovou taneční scénou. A ten poměr starého a nového se jim nakonec podařilo trefit přesně. Skladby z Achtung Baby díky tomu vůbec nepůsobí jako záznam toho, jak se (relativně) staří psi učili nové kousky a parazitovali přitom na kultuře mladších generací, ale organicky a přirozeně. Přinejmenším teď. Před dvaceti lety se možná nejeden fanoušek U2 rozpaky drbal, když slyšel podivně zkreslenou kytaru a industriálně znějící bicí v úvodu první písně Zoo Station. Dalo by se toho vypočítat hodně, co se na Achtung Baby oproti dřívějším U2 změnilo. Ta klíčová věc je ale feeling, všechny ty drobné i větší posuny ve zvuku stylu či aranžích, napomáhaly téhle zásadní transformaci.
Od písní evokujících otevřené prostory, nad nimiž letí Bonův hlas a Edgeova kytara, se dostali k něčemu daleko sevřenějšímu a někdy i stísněnějšímu. Tomu odpovídají i texty, které se od velkých věcí přesunuly k osobním, často dost bolavým a hořkým. U2 se z prérie přesunuli do sklepa, kde ale na pódiu pálí stroboskopy a pod ním se kroutí tanečníci, jsou tam namačkaní a taky trochu sami.
Soundtrack doby
Oproti starším nahrávkám se daleko víc dopředu dostala rytmika, měkká pulsující basa Adama Claytona a přesně odsekávající bicí Larryho Mullena jr., jejichž zvuk byl ve studiu zkreslený do hodně kovové podoby. Jinak zněly i kytary, všelijak ušpiněné, občas roztančené (viz úvod písničky Mysterious Ways) nebo drásavé (třeba v jedné z vůbec nejsmutnějších písní U2 Love Is Blindness).
I Bonův zpěv se na té desce proměnil, zní ostřeji a není vedený snahou ohromit, někdy má blízko k introspekci. Pryč je i zpěvákovo okázalé srdcařství, hvězda je občas schovaná za fiktivní postavu, karikaturu globálního rockera, tomu odpovídala i extravagantní a záměrně přeplácaná pódiová prezentace tehdejších U2. Jsou to písně, z nichž nečiší vědomí, že budou prováděny před velikými davy, jakkoli jsou třeba mohutné a zpěvné.
U2: Achtung BabyIsland Records, 2011 |
Na té desce jako kdyby se neustále srážely dvě tendence, jakási hudební přirozenost autorů a odpor proti tomu, čím se postupem let stali. A kapele to pomohlo se najít, občerstvit to, co v její hudbě bylo nosné, a cosi dalšího k tomu přidat. Odhodit patos a nahradit ho citem, který z toho postmoderního amalgamu mohl ještě výrazněji vyniknout.
Z Achtung Baby se před dvaceti lety stal soundtrack doby. Jestli se tehdy rozbíhal mejdan, hráli U2 k tanci, svítila k tomu barevná světýlka a běžely roztodivné projekce. Na málokterého z tehdejších posluchačů doléhala tíseň a pochyby, které v těch skladbách jsou. Po dvaceti letech se i díky nim ta historická vypovídající hodnota Achtung Baby může zdát ještě větší. A způsob, jímž ta kapela dokázala z prožívané krize vytěžit nějakou hodnotu, ještě inspirativnější.