Vlastně bychom měli být spokojení. Alice in Chains, klasici krátkodechého rockového subžánru grunge, který byl na vrcholu na úsvitu 90. let, vydali po čtrnáctileté odluce další řadovou desku a konečně přijeli do Prahy. Za tak dlouhou vydávací pauzou stála drogová závislost zpěváka Laynea Staleyho, který jí nakonec podlehl v roce 2002. Kapela ho nahradila Williamem DuVallem a vrátila se do života.
Koncert v Lucerně měl přímočarou a pochopitelnou dramaturgii. Po sérii hitů z nejúspěšnější desky Dirt (1992) a písni Again z nedoceněné eponymní "trojky" z pětadevadesátého nastoupili první dva zástupci z novinky Black Gives Way to Blue. Té se potom dařilo infiltrovat mezi kousky z debutu Facelift (1990). Finále patřilo opět slavným songům z prvních dvou desek včetně Angry Chair, Would? a balady Rooster, která je naživo oproti poněkud ucajdané studiové podobě o hodně lepší. Publikum s překvapivě nízkým věkovým průměrem řekněme pod pětadvacet let mělo dobře naposloucháno i nové věci, z kterých vyčnívala hlavně chytlavá Check My Brain. Mezi dávnými hity se novinky neztratily, na časem prověřené kusy však návštěvníci pochopitelně reagovali nadšeněji.
Alice in Chains často stavějí na kontrastu mezi záměrně ubíjejícími údery slok a nečekaně melodickými refrény. Tenhle protiklad nejvíc zazářil v Man in the Box a Sludge Factory. Kytarista Jerry Cantrell vedle svých geniálních podladěných riffů exceloval i v sólech, často hraných přes "kvákadlo", DuVall mu s kytarou zručně vypomáhal a rytmická sekce (Mike Inez na basu a Sean Kinney na bicích) do beden nepustila chybu. Zásadní chybou dramaturgickou však bylo, že se do setlistu nedostalo víc akustických písní, které přitom představují důležitou protiváhu elektricky zatěžkané produkce kapely; zazněla pouze nepříliš výrazná Nutshell.
I tak bychom vlastně měli být spokojení – ale přesto se do mysli pořád dral Staleyho duch. Spousta kapel přežila smrt svého zpěváka, málokterou však vokalistova persona obepínala tak pevně jako Alice in Chains. Na pražském koncertě všechno fungovalo na sto procent, jenže dráždivost téhle legendy spočívala právě v tom, že její fungování bylo absolutně nepředvídatelné, jako třeba u The Replacements. Vokální totožnost DuValla se Staleym zezačátku mrazila, jako by člověk poslouchal zpívat mrtvého, později však převládla poloha snaživého studenta, který se naučil techniku, ale nemá odžitý obsah. Klaustrofobický pocit zamčené vykachlíčkované koupelny, jímž Alice in Chains ve svých nejlepších momentech drtili fanoušky, se pouhou – byť skvělou – technikou vytvořit nedá. "Noví" Alice in Chains tak zůstávají revivalem sebe sama, jakkoliv dobře odvedeným.
