Letošní ročník je pořád poněkud skromnější, než tomu bývalo před pandemií covidu, kdy zahrnoval řadu expozic globálních hvězd fotografického nebe.
Hlavní výstavou je tentokrát rozsáhlá expozice Feministická avantgarda, která představuje fotografie, koláže a záznamy různých happeningů či děl z oblasti body artu vytvořených 72 autorkami v sedmdesátých letech minulého století a shromážděných ve sbírce rakouské energetické firmy Verbund. Skutečně jde o často velmi radikální a nezřídka i provokativní či ironicky pojaté rané příklady rozmanitě zpracovaných témat ženské identity, tělesnosti a sexuality či boje s patriarchálním pojetím světa a tradičně chápanými rolemi matky, manželky a hospodyně.
Výstava Vyléčit svět. Boris Heger: Distribuce potravy, Abata, Súdán, 2006
Výstava zahrnuje třeba dodnes mimořádně silná díla Američanky Cindy Shermanové, Francouzky ORLAN nebo Slovenky Jany Želibské, tedy umělkyň, které kontinuálně tvoří až do současnosti. Mnohé jiné zastoupené autorky už dávno nejsou aktivní a jejich práce byly dlouho téměř zapomenuté. To však už dnes neplatí.
Sbírka Verbundu byla od roku 2010 představena ve významných výstavních institucích už patnácti evropských měst. V roce 2018 jsme ji mohli vidět i u nás v Domě umění města Brna. Skutečnost, že je nyní uváděna jako centrální expozice v Arles, je proto poněkud zvláštní. Asi si jen obtížně můžeme představit, že by hlavní atrakcí festivalu v Cannes měl být dvanáct let starý film uvedený na mnoha jiných přehlídkách.
Rozpaky i objevné expozice
Značné rozpaky vyvolává retrospektiva francouzsko-americké filmařky a fotografky Babette Mangolteové v jedné z nejkrásnějších a nejvýznamnějších výstavních prostor v Arles – gotickém kostele svaté Anny. Tam dříve vystavovali třeba Josef Koudelka, David Bailey či Don McCullin.
RENCONTRES D’ARLES NEBOLI ARLESKÁ SETKÁNÍ■ Přehlídku v roce 1970 založili arleský fotograf Lucien Clergue, spisovatel Michel Tournier a historik Jean-Maurice Rouquette. Koná se v Arles a okolí vždy od července do září. ■ Setkávání fotografických nadšenců se postupně proměnilo v akci světového významu, která pravidelně přitahuje významné fotografy, kurátory, galeristy, nakladatele i davy dalších návštěvníků. ■ V roce 2019 festival navštívilo 145 000 diváků. ■ Festival od svého založení významně pomohl posílit postavení fotografie jako svébytného uměleckého oboru. |
Proč pořadatelé festivalu letos věnovali tak prestižní místo zcela neinvenčně pověšeným popisným fotografiím různých tanečních a divadelních výstupů od Mangolteové je záhadou. Jenom proto, že zachycují tanec Trishy Brownové nebo inscenace Roberta Wilsona? Výstava by se mnohem lépe hodila do programu nedalekého divadelního festivalu v Avignonu.
V Arles je však také řada nových a objevných expozic. K takovým patří výstava Vyléčit svět, která představuje na šest set děl z rozsáhlé ženevské sbírky Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Vedle slavných humanistických fotografií od členů agentury Magnum Roberta Capy, Wernera Bischofa nebo Paola Pellegriniho zahrnuje anonymní snímky ukazující obětavou práci pracovníků a dobrovolníků Červeného kříže během obou světových a řady dalších válek či různých katastrof a konfliktů.
Mnohé z nich nejsou jenom strohým záznamem skutečnosti, ale mají velkou emocionální sílu a výtvarné kvality. Objevná je také retrospektiva lucemburského fotografa Romaina Urhausena, jehož dokumentární snímky, akty a abstraktní fotografie z 50. a 60. let nejsou dosud příliš známé v mezinárodním kontextu.
Neúplný portrét talentované múzy
Diváckým lákadlem z oblasti historie fotografie má být retrospektiva americké fotografky Lee Millerové. Jde však o značně selektivní expozici. Tato mimořádně krásná žena, která byla milenkou a múzou mnoha slavných umělců, je představena jenom svými módními fotografiemi z 30. let a drastickými reportážními snímky z osvobozených koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu. Mnohé její důležité práce včetně ikonického autoportrétu ve vaně v Hitlerově mnichovském bytě těsně po konci války jsou zastoupeny jenom v malých reprodukcích z dobového tisku. Stejně tak výstava ani náznakem nepřipomíná, že Millerová byla modelkou mnoha proslulých děl Man Raye nebo Pabla Picassa.
Velkou pozornost oprávněně vzbuzuje výstava Američana Mitche Epsteina, složená z dosud souhrnně nepublikovaných děl, která autor vytvořil během osmi cest do Indie v období 1978–1989. Epstein ve svých subjektivních dokumentech, invenčně využívajících barev a někdy až přízračně působících konfrontací různých paralelně probíhajících dějů, skvěle ukazuje ohromné protiklady života v Indii.
Ostré sociální kontrasty ovšem najdeme i ve výborné expozici A přece se točí, sestavené známým britským fotografem Paulem Grahamem z děl devíti autorů, kteří velmi odlišnými způsoby reflektují současný život ve Spojených státech. Gigantická výstava Dress Code, složená z prací tří desítek autorů, podává mnohostranný sociologický i etnografický pohled na téma oblečení.
Výstava A přece se točí... Snímek Vanessy Winshipové z cyklu nazvaného Tancuje na Jacksona, 2013.
Evropský dům fotografie v Paříži připravil výstavu mistrovských děl z oblasti portrétů s názvem Tichý jazyk, na níž jsou zastoupeni například Man Ray, Helmut Newton, Martin Parr, Diane Arbusová, Nan Goldinová či Rineke Dijkstraová. To však není představena přímo v Arles, ale v Aix-en-Provence.
Češi letos chybí
Mnoho výstav je už tradičně věnováno fotografiím z Afriky, Latinské Ameriky či Asie. U některých politický obsah převyšuje uměleckou kvalitu, ale například přehlídka inscenované a intermediální tvorby z jižní Asie Vymyšlené dokumenty obsahuje řadu velmi silných děl. Několik expozic se vymyká tradičnímu pojetí fotografie. Fascinující podívanou poskytuje třeba Francouzka Noémie Goudalová ve svých multimediálních dílech s tématy geologické a biologické evoluce, mistrně propojujících fotografie a filmy a sugestivně pracujících s optickými iluzemi.
Česká fotografie v Arles slavila úspěch již několikrát. Většinou však šlo o různé výstavy Josefa Koudelky, před třemi lety se setkala s ohromným ohlasem Libuše Jarcovjáková se syrovými snímky ze svého divokého života v komunistickém Československu.
Tentokrát nejsme v oficiálním programu výstav vůbec zastoupeni. Může nás ale těšit, že v soutěži fotografických publikací získala v autorské kategorii první cenu kniha polského absolventa a dlouholetého pedagoga Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Rafała Milacha Stávka (Strajk), složená z expresivních barevných fotografií z varšavských protestů žen proti zákazu potratů. A že soukromá galerie Omnius, kterou vlastní česká kurátorka Helena Staub, uvádí mimo oficiální program jednu z nejlepších a nejaktuálnějších výstav v Arles, představující mimořádně sugestivní, výtvarně působivé a technicky precizní portréty různých obyvatel Kyjeva během války s Ruskem od předního ukrajinského fotografa Alexandra Čekmeněva.
Autor je fotograf a historik fotografie.
