Autobiografie: Miles, jak mu zobák narostl

Letošní dvojnásobné Davisovo výročí (narodil se v květnu 1926 a zemřel v září 1971) si bude jazzová obec připomínat vehementně, vždyť šlo o jejího posledního obecně uznávaného vládce. Pozadu nezůstáváme ani my. Mezinárodní sestava zvučných jmen složí poklonu Davisovi na koncertu v rámci cyklu Jazz na Hradě 23. května a o prvomájové noci se s Milesovým odkazem vypořádával v pražském klubu Jazz Dock nejprve František Kop Quartet a pak i funk-jazzová kapela Muff. Zároveň šlo o křest knihy Miles.

Poprvé se v češtině objevila už v roce 2000 a dávno je beznadějně rozebrána. Nové vydání, opět v překladu Josefa Rauvolfa, uvítá bezpochyby mladší generace hudebních nadšenců, která před deseti lety ještě neměla o Davisově podivuhodné postavě tušení.

Kotva, maják i kompas

Milesova umělecká dráha je fascinující. Ještě stihl v půli 40. let swingovou vlnu, osudově se setkal s protagonisty budoucí be-bopové rebelie a v závěru této dekády nahrál snímky, později vydané na albu Birth Of The Cool. Předznamenal na něm vznik posluchačsky přístupnějšího stylu, než byl nervní be-bop.

Prvou polovinu páté dekády pak Davis bojoval s drogovou závislostí. V té době vzniklá série desek jeho prvního kvintetu, ve kterém už byl tenorsaxofonista John Coltrane. Davis tehdy získal kontrakt se společností Columbia a oslovil veřejnost mnoha důležitými alby, Následovalo období takřečeného "druhého kvintetu", ve kterém se na počátku 60. let obklopil brilantními mladými hráči, včetně Herbieho Hancocka a Waynea Shortera, a v němž po svém reagoval na podněty avantgardního free jazzu.

Od "vážného", strukturálně komplikovaného jazzu se na přelomu 60. a 70. let vlastně úplně odvrátil. Výsledkem byla magnetizující a opět stylotvorná mesaliance jazzu s rockem, definovaná dvojdeskou Bitches Brew. U elektrického fusion jazzu už pak Davis zůstal, přestože se ze zdravotních důvodů, ale patrně i v jisté umělecké krizi na několik roků úplně odmlčel.

Prostořeký pábitel

Chronologický tok vzpomínek Milese Davise autor biografie Quincey Troupe nijak neučesával a zachoval hovorovou dikci Davisova vyjadřování, špikovaného množstvím historek i syrových charakteristik. Servítky si brát nenavykl. Atmosféra bouřlivého be-bopového dění na 52. ulici, práce v nahrávacích studiích, muzikantského cestování, zrodu zásadních stylových proměn, výstupů i sešupů, neustálého hledání a experimentování vystupuje ze šťavnaté knihy plasticky.

Divoký v hudbě i životě Miles Davis, Quincey Troupe: Miles, Autobiografie Přeložil Josef Rauvolf, Plus, Praha 2011, 460 stran

Davis se nerozpakuje v popisu někdy ostrých střetů s kolegy i s lidmi kolem hudebního provozu a s předsudečnými policajty, stejně jako peripetií soukromého života, to jest i manželských krachů a vlastních přešlapů. Místy získá čtenář dojem, že muselo jít o nesnesitelného autokrata, narcise, machistu, rasistu a – řečeno davisovským žargonem – vůbec "pěknýho vocasa", který ale zároveň neskrývá obdiv k mnohým muzikantům, k četným ženám, přátelům a rodině. A je si velmi dobře vědom, kolik mu předali jazzmani starší generace a jaké měl štěstí na spolupracovníky.

Překladatel Josef Rauvolf nechal Davise mluvit, jak mu zobák narostl. Čtení je to živé, autentické a zábavné. Pohled svérázného člověka na půl století v samém centru závratně překotného hudebního i společenského dění má šanci zaujmout i toho, kdo se o jazz a muziku vůbec nezajímá.

Publikace s vydařenou obálkou Michala Cihláře postrádá oproti prvému vydání blok fotografií s Davisovým osvětlujícím komentářem. To je nesporně škoda. Nahrazuje ho průvodce po nejdůležitějších trumpetistových albech.

A bohužel se nepodařilo "vychytat" některé překlepy, neujednocené skloňování určitých jmen anebo chyby v nich (např. třikrát u saxofonisty Hanka Mobleyho). A zůstala i záměna písmene, která z pověstného polyrytmického bubnování Tonyho Williamse učinila hru úsměvně polorytmickou. Jde sice jen o málo podstatné vady na kráse, ale dalo se jim vyvarovat.