Miroslavu Bambuškovi nelze upřít zanícení i vynalézavost, s nimiž vyhledává témata pro své projekty. Čím to ale, že i při tak velkém nasazení jeho snaha až příliš často končí u neumělé, až školácky neobratné exhibice na dané téma. Přičemž není úplně jasné, co se nám vlastně chce sdělit. Uran, poslední díl triptychu Cesty energie, bohužel představuje přesně takovou variantu.
Bambušek si ale na nezájem stěžovat nemůže, na to, že v neděli večer lilo jak z konve, byla účast na premiéře vynikající. Minimálně sto třicet účastníků se natěšeně tlačilo u vchodu do kopce u obce Drnov. Vojenský bunkr z 80. let vyhlíží zlověstně hlavně zvenku, vnitřek, tedy ta část, v níž se hrálo, je spíše banální ratejna, v níž jsou ještě staré bedny zřejmě od různých technologických zařízení nebo munice.
Klasické zářivky na stropě, po stranách posuvné jeřáby a vše je trochu zamlženo, takže dozadu, kde se tyčí hradba ze starých sudů, nelze dohlédnout. Nakonec to není až tak marné, ale jestli má smysl jezdit kvůli tomu třicet kilometrů tam a zpět, si nejsem úplně jistá.
UranMiroslav Bambušek / Jan Kačena |
V první části se tímto prostorem motají postavy, které mumlají latinsky. I z dalších útržků již v češtině vyplývá, že máme co do činění s kněžími, kteří budou vzápětí arestování v Jáchymově a tam budou v nelidských podmínkách dobývat uran. Příšerný rachot a divoké světelné změny naznačují, že již jsou v uranové drtičce a na Věži smrti. A tak i přesto, že historie těžby uranu u nás není nic veselého, tyto výjevy prostě působí pošetile, až komicky.
Sovětský poradce sedící na bednách, kde se zřejmě ukrývá strategická surovina, zase neumělou ruštinou vykládá, že chce uran, zatímco soudruh s brýlemi si pohrává s kuličkami (uranu?), z nichž přidáním příslušné chybějící části vytvoří pyj, mu k tomu přitakává. Což je tedy vážně rafinovaná metafora.
Tvůrci tak nabízejí stejný ideový půdorys jako v předchozích dílech věnovaných uhlí a vodě. Uran je surovina sloužící mocenským zájmům totalitního státu, byl krvavě zneužit v minulosti, potíže s ním pokračují, a přitom by to mohl být dobrý sluha. To asi lze sotva zpochybnit, problém tkví v tom, že se inscenace nedostane dál než k naivním klišé. Navíc se autor i režisér Bambušek v jedné osobě bere smrtelně vážně.
V druhé části se odehrává záměrně pokleslý kabaret na téma, které by se dalo shrnout jako uran ve službách kapitalismu. Bohužel herecky je dost nezvládnutý a celou produkci uzavře něco jako recitační úderka, která tento zvláštní kov vzývá jako vesmírnou hmotu.
Uran je vlastně dost příšerná záležitost. Přes osmdesát minut bezradného pobíhání kolem lákavého tématu, a k tomu vás ještě vytáhnou do jakési studené díry uprostřed kopce. I když nakonec: těch pár světlých chvilek projektu lze zažít, když se zmíněná „díra“ občas scénicky a akusticky využije, efektně působí třeba padající stěna z barelů nebo jiné rytmizované rachtání.
Cesty energie na první pohled vypadají velice apelativně, ba i originálně. Jenže konečná realizace okázale šustí papírem a je divadelně nezvládnutá. Což je opět doklad toho, že v divadle nápad představuje jen první fázi, tou druhou je schopnost převést ho do přesvědčivého uměleckého tvaru. V případě Uranu k této druhé fázi už nedošlo.
