Hlavní hrdinkou filmové novinky Barbie je sice stejnojmenná panenka typu „stereotypní“, kolem sebe už má ale řadu kamarádek z nových edic. A tedy různých barev vlasů, pleti, v jednom jediném případě i postavy, a především různých povolání, od prezidentky přes spisovatelku, soudkyni, astronautku po mořskou pannu.
Barbieland, v němž ve filmu všechny spokojeně žijí, vypadá jako utopie z představ radikálních feministek druhé generace – ženy vládnou všemu ve všeobecné harmonii, sesterství a zábavě. Jediný, kdo na konci dne neuléhá zcela šťastný do svého snového domku, je Ken. Barbíny jsou krásky chytré, jen mají naivní představu, že díky nim se zvedlo sebevědomí všech holčiček, které si s nimi kdy hrály.
Odjezd z Barbielandu a co z něj vyplyne
Na odhalení, že skutečný svět je méně růžový (doslova) a vládnou mu v menší harmonii Kenové, samozřejmě dojde brzy poté, co fungování Barbielandu poznáme. Propojení světa lidí se světem panenek tu není příliš promyšleno. K pohánění zápletky je prostě třeba, aby panenčin blahobyt ovlivňovalo chování její majitelky a aby mezi Los Angeles a Barbielandem existovala nějaká cesta.
Zásadní také je, že ačkoliv barbíny žijí v pastelovém plastikovém městečku bez skutečných tekutin, samy už vypadají jako lidé, titulní Barbie konkrétně jako Margot Robbieová. Zrovna tu náhle postihne syndrom plochých nohou (opravdová Barbie má chodidla vždy připravená do bot na podpatcích) a ještě celulitida a obsesivní myšlenky na smrt. Proto se musí vydat do neznáma, aby se stala zase dokonalou. Ken jede s ní, a zatímco ona objeví svou majitelku i stvořitelku, on objeví patriarchát. Co bude dál, není zas tak překvapivé.
Co nevíte o Barbie. Příjmení, za které by se nestyděla advokátka, a partnerská krize s Kenem |
Pokud nejde o děj, musí film zaujmout provedením. Jako dílo, které vyčerpalo globální zásobu růžové své dodavatelské firmy, nabízí Barbie výrazný vizuální zážitek. Svou energií a hravostí připomíná první Lego příběh (dokonce obsahuje i Willa Ferrella). Baví malými detaily a z výsledku čiší, kolik práce dala i jak moc musela tvůrce bavit. Nápady inspiroval spíš dokonalý Barbieland než nedokonalé Los Angeles, jejich nahodilost ale volá ještě po zásahu dramaturga.
Příliš jednoduché fráze o ženském údělu
Ačkoliv na scénáři s Gerwigovou spolupracoval i její partner, zkušený filmař Noah Baumbach, mužské problémy Barbie příliš nevnímá – ani jako postava, ani jako film. Přitom Ken v nadsazeném podání Ryana Goslinga si postupně krade pro sebe nejen zemi barbín, ale i všechny své scény.
Barbie
|
Velkolepý souboj Kenů, který se z plážové bitvy překlopí do parodie na videoklipy popových boy bandů, naznačuje, že snímek mohl být ještě zábavnější jako muzikál. Navíc nejen hrdinka Barbie, ale i sám film jako by prožíval určitou existenciální krizi. Nemůže se rozhodnout, jestli být radši bláznivou komedií krmící obecenstvo množstvím gagů, nebo vážně míněnou motivační lekcí pro ženy a dívky.
Respektive chce být obojí a k tomu ještě nostalgickou vzpomínkou na oblíbené panenky a jejich uvědomělou dospělou kritikou, reklamou na Barbie sponzorovanou firmou Mattel i výzvou k individualismu a pochopení k ženské nedokonalosti. Jenže parodie a patos se k sobě hodí ještě méně než modrá se zelenou. Možná by stačilo, kdyby film své genderové otázky víc vyrovnal a mluvil o nich s menší okatostí. I když je skoro každý projev zjemněn vtipem, pořád zní jako výňatek z instantních amerických návodů na štěstí.
Film nakonec působí víc uměle kvůli příliš jednoduchým tezím o ženském údělu než kvůli všem zobrazeným plastovým hračkám. Ve stěžejním proslovu, který barbínám oblblým patriarchátem vrací mozek, hlavní „lidská“ postava v podání Americy Ferrarové upozorňuje na nereálnost očekávání, že žena má být vším.
Sám film chce ale pokrýt příliš a rozpory tohoto přístupu se nedají překonat jen občasnou ironickou glosou vypravěčky Helen Mirrenové.
