Barnett Stross a pomoc pro Lidice. Reagoval celý svět, vzpomíná ředitelka památníku Lehmannová

LN Po celém světě lidé reagovali na lidickou tragédii. V Británii dokonce vyhlásili sbírku pár týdnů po vypálení obce. Proč právě tam?
Hlavním iniciátorem byl lékař a labouristický politik Barnett Stross, který žil v hornickém městě Stoke-on-Trent. Už tři dny po tragédii veřejně mluvil o možnosti založení fondu na obnovu obce Lidice a 6. září 1942 svolal na radnici obyvatele města a společně založili iniciativu Lidice Shall Live. Ve Stoke-on-Trent, které bylo městem těžby uhlí, rezonovala velmi silně představa Lidic jako hornické vesnice, jak ji vylíčila nacistická propaganda.

Hornická solidarita zafungovala i navzdory tomu, že po celé Evropě byly pochybnosti, že Hitler prohraje válku. Stross věřil, že je možné zvítězit nad nacisty a jednoho dne budou existovat nové Lidice. Podařilo se vybrat tisíce liber, které měly posloužit na poválečnou obnovu obce. Bylo to už podruhé, kdy tamní radnice pomohla, začátkem roku 1939 totiž přijaly skupinu židovských dětí z takzvaného Wintonova vlaku a staraly se o ně během války.

LN Co se tedy stalo se sbírkou britských horníků?
Obnovu Lidic vyhlásil na první lidické tryzně 10. června 1945 ministr vnitra Václav Nosek. Jeho slib tehdy vyslechlo 220 tisíc lidí, včetně lidických žen. V srpnu téhož roku byla vypsána první poválečná veřejná architektonická soutěž v Československu a možná i v celé Evropě. Mohli se do ní přihlásit jen tuzemští architekti. Podle zadání měli navrhnout nejen domy pro lidické ženy a děti, ale také veškerou občanskou vybavenost. Byla to velmi specifická zakázka, protože do té doby se navrhovaly čtvrtě, málokdy celé nové obce. Zvítězila koncepce Jaromíra Krejcara, který v roce 1948 emigroval a jeho návrh rozpracoval tým architektů. V roce 1947 přijel Barnett Stross do Lidic na položení základního kamene nové obce. Tehdy předal šek na 32 tisíc liber, tato částka byla velmi důležitým příspěvkem na stavbu.

LN Mohly lidické ženy ovlivnit, jak bude jejich nový domov vypadat?
Rozhodně se přihlíželo k tomu, že si přály, aby nová vesnice stála na jiném místě než původní Lidice. Klíčové bylo, že pro ně měli architekti a designéři vymyslet to nejlepší, co v té době bylo. Architekti navrhli na první pohled jednoduché stavby se sedlovou střechou, ale když se podíváte blíž, uvidíte, že mají strukturální fasádu. Ta se používala za první republiky, měly ji například vily zámožných majitelů na Barrandově. Také interiér je jiný, než bývá u venkovských domů, kde běžně nebývá samostatná koupelna a toaleta a obývací pokoj propojený s kuchyní. I nábytek byl exkluzivní, v interiéru je například sedací souprava navržená Karlem Koželkou oceněná v roce 1946 Grand prix na Trienále v Miláně.

Než byly domy dostavěny, bydlely lidické ženy v ubytovnách na Kladně nebo se odstěhovaly za prací například do Prahy. Do prvních domů se nastěhovaly na Vánoce v roce 1949, dokončení se ale obec i pietní areál dočkaly až v šedesátých letech. V roce 2015 se Památníku Lidice podařilo odkoupit domek přímo u Lidické galerie, který byl po dvouleté rekonstrukci otevřen pro veřejnost. Uvidíte v něm nejen dobový nábytek, ale také stálou expozici Stavíme nové Lidice s informacemi o pomoci Barnetta Strosse a dalších lidech, které ovlivnil příběh Lidic.

LN Barnett Stross jezdil do Lidic pravidelně až do 60. let. Jak jeho aktivity vnímala tehdejší společnost? Přece jen přivezl peníze ze Západu...
Samozřejmě že se to v tuzemských médiích nijak zvlášť nepropagovalo, takže o něm veřejnost moc nevěděla. Mnohem větší důraz se kladl na samotné budování nové obce. Stross byl v Lidicích několikrát a vždy se snažil vymyslet něco nového. V roce 1954 ho napadlo, že by mezi původní obcí a novou zástavbou mohl být růžový sad. Vybral růže proto, že kvetou v červnu, v době výročí tragédie. Přizval ke spolupráci britského odborníka Harryho Wheatcrofta, který pro Lidice vyšlechtil v roce 1961 Lidickou růži.

LN Dalším počinem britského lékaře byl vznik Lidické galerie, která dodnes funguje jako místo, kde jsou práce Josepha Beuyse nebo Gerharda Richtera. Jak se to podařilo?
Pro Barnetta Strosse bylo umění přirozenou součástí života. Měl vlastní uměleckou sbírku, a když viděl, jak téma Lidic rezonuje po celém světě, rozhodl se, že vyzve umělce, aby vytvořili něco přímo pro tuto obec. Na výzvu učiněnou roku 1967 reagoval mladý galerista René Block z Berlína. Tehdy zastupoval několik svých vrstevníků a rozhodl se, že je požádá o pomoc. Na jaře 1968 naložil do auta 21 uměleckých děl. Byl mezi nimi obraz Gerharda Richtera Strýček Rudi nebo práce Josepha Beuyse či Wolfa Vostela, kteří vytvořili díla inspirovaná lidickou tragédií nebo darovali dílo ze své produkce. Tenkrát to byli začínající autoři, dnes jsou to superstar uměleckého světa. Jejich práce byly vystaveny na jaře 1968 v Praze, pak se na tuto kolekci pozapomnělo a skončila v depozitáři českého muzea výtvarného umění.

Blocka samozřejmě zajímalo, co se s uměleckými díly stalo. V roce 1997 přijel znovu a přivezl další dary, později se vrátil ještě dvakrát. Dnes máme díky němu kolekci unikátních uměleckých děl z celého světa. Ale do Lidické sbírky darovali svá díla i čeští umělci jako sestry Válovy nebo Karel Malich.

LN Od roku 1972 existuje Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice, kam přispívají děti z celého světa. Čím to je, že stále zajímá tolik mladých?
Původně zajímala hlavně děti ze střední a východní Evropy, ale postupně jsme ji prosadili i v zámoří. Před revolucí bývalo zadání zaměřené na rodinu nebo mír, po roce 2000 jsme se spojili s UNESCO, které každoročně vyhlašuje téma, které chce připomenout. Vloni to byla voda, kdy nám přišlo 30 tisíc prací ze 79 zemí, letos máme trošku obtížnější zadání: 150. výročí Mendělejeva a jeho chemické tabulky prvků.

LN Jak účastníky oslovujete?
O naší soutěži se dozvídají děti díky rodičům nebo učitelům a vždy je k ní připojena informace o lidické tragédii. Hodně důležité jsou také naše edukační programy, které každý rok absolvuje zhruba 30 tisíc mladých. Už čtrnáct let organizujeme mezinárodní vědomostní soutěž Lidice pro 21. století. Děti řeší na internetu kvíz. Nejde o přesné letopočty, ale hlavně o kritické myšlení.

Součástí soutěže je také esej, kde mladí rozvíjí své znalosti o Lidicích. Letos jsme ji propagovali v Polsku, kde v roce 1942 zahynuly děti z Lidic. Soutěže se zúčastnilo 145 škol a z toho 18 škol z Polska. Tentokrát nebude vyhlášení výsledků v Lidicích, ale ve Slezském zemském muzeu v Opavě, kde je sádrový model sousoší dětských obětí války, jehož bronzový odlitek je v Lidicích.

LN Organizujete také Hovory o svobodě, které mají mnohem širší téma než lidickou tragédii. Kdo v nich promlouvá?
Letos si připomínáme třicet let svobody a chceme mluvit o tom, jak člověk funguje ve svobodném nebo totalitním světě. Tento cyklus jsme zahájili u příležitosti mezinárodního dne holokaustu, kde byla hostem jedna z lidických žen, Jaroslava Skleničková. Poté jsme měli setkání Jana Sokola a Václava Bělohradského. V březnu se konala diskuse s Jiřím Padevětem, pak Olgou Sommerovou. V květnu bude setkání se spoluautorem lidické expozice Jiřím Žalmanem, která vznikla v roce 2006. Expozice je zaměřená na osudy konkrétních lidí vypálené obce a ta personifikace byla hrozně důležitá.