LN Jak dopadlo vaše polské turné Jožina z Bažin? Splnilo vaše očekávání?
Přáli jsme si, aby představení probíhala tak jako v Česku a na Slovensku, a to se nám splnilo. Publikum na naše dobře přeložené spojovací texty reagovalo úplně stejně jako u nás doma. Ale nebylo to zadarmo, musel jsem se za týden naučit perfektně polsky. Dovedete si představit, jaká to byla honička?
LN Nepochybně. Kromě toho, že jste se naučil polsky, jaká byla hlavní zkušenost z celého výletu?
Že čistý, nesatirický a nepolitický humor, který děláme, je všude stejný. Musí být ovšem dobře přeložen. V krátké době se nám podařilo zmobilizovat celkem asi deset překladatelů a na polských pódiích jsme se pak přesvědčili, že náš výběr byl správný.
LN Jak jste se na polské publikum připravovali? Celé se to odehrálo poměrně rychle...
Ano, bylo to dost rychlé. Když za námi přijela do Prahy už třetí polská televize, došlo mi, že situace je vážná, a rychle jsem si nechal přeložit do polštiny asi dvacet písniček. Do deseti dnů se nám podařilo natočit CD „Jožin z bažin v Polsce“ a pak už jsem se začal intenzivně učit polsky moderovat celý náš napůl mluvený a napůl hraný zájezdový pořad. Banjo Band byl trochu skeptický, celou jožiniádu v Polsku považovali za bublinu, která brzo splaskne. Prostě se jim moc nechtělo zkoušet, nejsou na to v Banjo Bandu zvyklí. Předpokládal jsem, že by bylo možné se v Polsku zachytit, když včas Polákům ukážeme, že umíme ještě něco jiného než Jožina z bažin.
LN Daří se to?
Ano, zatím se nám daří, v Polsku už jsme byli během měsíce na třech zájezdech, příští týden jedeme točit už čtvrtou televizi - a vypadá to, že od května do září se z Polska nehneme.
LN Kdy naposledy jste s Banjo Bandem takto vyjeli na turné? Nelezli jste si třeba na nervy? Neprobíhala ponorková nemoc?
Byli jsme tam v plné sestavě. Muzikanti, komici i tanečník Pešák. Na delším „turné“ jsme byli naposledy předloni ve Spojených státech a na nervy jsme si ani nešli. Ale sem tam nějaká hádka byla. Třeba jednou se dva členové kapely - nebudu je jmenovat - mezi sebou do krve pohádali, kdo z nich dvou míň smrdí. Víte, co to je, za sedm týdnů ujet v autě 27 tisíc kilometrů? Po takovém dlouhém cestování se devadesát procent kapel rozpadá.
LN O veselé historky jste ale asi nikdy neměl nouzi, je to tak? Přihodilo se vám v Polsku něco obzvláště vtipného?
Pár historek samozřejmě bylo. Jednou jsme například seděli v hotelové recepci a za Pešákem přišla mladá hezká recepční a něco mu šuškala do ucha a pak zase odběhla. Ivo Pešák se začervenal a pak se ke mně naklonil a řekl mi úplně vážně: „Ty vole, vona se mě ptala, jestli by si se mnou nemohla udělat dítě.“ Ta slečna si s ním „zděntě“ skutečně chtěla udělat, ale já „polštinář“ věděl, že měla na mysli fotku. Ale na Pešákovi mě mrzí, že neřekl hned „ne“ a že váhal. A jeho manželka se bude teprve divit, až jí to řeknu.
LN Vydělal jste zájezdy v Polsku hodně peněz?
Nikdy jsme si nehráli na hvězdy a také jsme nikdy nepožadovali nereálné hvězdné honoráře. Neříkám, že nemáme rádi peníze, ale ještě radši máme muziku, legraci a komediantský život - a proto se nechceme vyceňovat z trhu. Jsem vyučený ekonom, a tak při každé debatě o honorářích s manažery si vezmu tužku a papír a snažím se počítat. Na místa, kde pořadatelé prodělají, se už kapely většinou nevracejí. A protože se nám líbí jezdit do Polska, i tam jsme nasadili rozumné honoráře. Nejsou špatné, ale ne na zbohatnutí. O to nám ale nejde. Bohatí už jsme, ale na peníze moc ne. Spíš na to, že si celý život můžeme jenom hrát.
LN V jakém stadiu jsou nápady navštívit jiné země, co jim brání a co je naopak posiluje? Dřív byla zmíněna třeba Ukrajina...
Jako náš nápad nebylo Polsko, tak nás ani nenapadá myslet si na jiné země. Do starých neperspektivních dědků už žádné agentury investovat nebudou a že by se naše polská konjunktura přenesla živelně ještě do nějaké jiné země, je nepravděpodobné. Ukrajina ale není vyloučená... Žije tam spousta Poláků, kteří by mohli Ukrajince infikovat, ale ani nevím, jestli bychom v takovém případě měli sílu jezdit tak daleko. Ale takový Užhorod bychom si střihnout mohli.
LN Zájezd do Polska jste spojil i s výstavou svých obrazů. Jak dlouho malujete a jak dlouho vystavujete?
Když jeden kritik výtvarného umění dostal otázku, co si myslí o mojí a Myslivečkově „antiperspektivě“, tak správně řekl, že se jedná o amatérský žert na poli zábavy. Nic víc jsme si s malířem Myslivečkem, který se mnou tak polovinu olejů spoluvytvářel, o svých výtvorech nemysleli. Šlo nám skutečně o žert. Když se ale celá naše první výstava v roce 1988 prodala, rozhodli jsme se v té volovině pokračovat. Hodně obrazů jsme v té době prodali do Německa, Švýcarska a vůbec nejvíc do USA. Náš společný olej „Noemova archa“ visí od té doby v hale Bank of America v San Franciscu. A vystavovali jsme pak naši žertovnou antiperspektivu po celém světě. Ve švýcarském Bealu, Curychu, Mnichově, New Yorku, Los Angeles, v polském Opole a samozřejmě nejvíc ve vlasti.
LN Prodáváte běžně své obrazy? Za kolik nejvíce jste nějaký prodal?
Obrazy, které jsem já jen kreslil a Mysliveček maloval, jsme všechny prodávali za 4000 dolarů, čistě svým obrazům určuji cenu podle rozměru. Za 1 cm čtvereční požaduji 20 Kč. Stává se, že se dva zákazníci dohodnou a můj obraz si koupí spolu napůl, jednou si dokonce můj obraz společně koupilo pět lidí. Nemám rád, když si kupující obraz dělí ještě na vernisáži před mýma očima.
LN Co kdybych chtěla nějaký koupit? Jak to můžu udělat?
Jestli si chcete koupit obraz, tak si zvažte, kolik centimetrů si můžete dovolit a navštivte mě v ateliéru. Nůžky i metr mám.
LN Co děláte v současné době, po návratu z Polska? Co chystáte pro české fanoušky a publikum?
Banjo Band jede setrvačností, nicméně jsme teď náš pořad trochu inovovali pro letní sezonu. Po klidných zimních firemních akcích nás zase čekají rockové a countryové festivaly, náměstí a amfiteátry -a tam bude hodně lidí, kteří nás loni už někde viděli. A v pauzách mezi českými, slovenskými a polskými zájezdy se budu snažit trochu pokročit ve své další knížce „Blbeček Max“, kterou jsem vydavatelství slíbil dokončit do konce srpna. Jinak to samé vydavatelství koncem dubna pouští na trh knížku mých fejetonů „Růžové a černé brýle“, nový zpěvník písniček s ilustracemi Pavla Kantorka a další várku rozebraného románu „Kalenda Meron“.
LN Hrajete, zpíváte, malujete, píšete, jste poměrně všestranný umělec...
Nejsem žádný všestranný umělec, jsem písničkář a kromě občasného malování všechno, co dělám, k písničkářskému řemeslu patří. Skládání, textování, zpívání, hraní, psaní mluveného slova a moderování. A k nutným slovním gagům se nejlépe dopracovávám při psaní humoristických knížek. Takže nepíšu proto, že bych si chtěl hrát na spisovatele, ale protože mě baví vymýšlet legraci, kterou pak často aplikuji do našich zábavných pořadů.
LN Přesto - nechtěl byste zkusit ještě něco nového? Měl jste třeba nabídky k filmu?
Měl, ale žádnou jsem nepřijal, mám pud sebezáchovy.
LN Za vaši dlouholetou kariéru jste se stal takřka fenoménem. Vadí vám toto označení?
Zvykl jsem si na přehnané kritiky i na přehnané chvály, novináři něčím čtenáře zaujmout musejí. Čtenáři si nejlépe počtou o šíleném úspěchu a nebo o šíleném propadáku, něco normálního mezi těmito dvěma extrémy je nudí. A tak jim novináři rádi vyhoví a přehání. Tím nebo oním směrem. A nám nezbývá než mlčet. Neradi na nespravedlivou kritiku a rádi na nespravedlivou chválu.
LN Co je pro vás prioritou v tom, co děláte?
Mě samotného to musí bavit.
LN Máte specifický druh humoru...
Když někdo nějakému humoru moc nerozumí a nebo když se někomu nějaký humor moc nelíbí, tak o něm buď shovívavě a nebo milosrdně říká, že je specifický. Já si samozřejmě o sobě myslím, že žádný specifický humor nemám.
LN Co je tedy specifický humor? A nikdy jste tzv. „nenarazil“?
Snažím se celý život o čistý zábavný humor - rozesmívat, to je přece jeho hlavní poslání. Za specifický humor já zas naopak považuji komunální a politickou satiru, úsměvné moudrosti a nudný, takzvaný „laskavý“ humor. A samozřejmě, že jsem byl občas „nepochopen“. Ale čím jsem starší, tím mám větší odhad, čemu se lidi budou smát, takže dneska už moc chyb nedělám. A když si s nějakým svým fórkem nejsem moc jistý, pošlu s ním na pódium některého svého kolegu.
LN Jaký jste ve svém soukromí?
To nevím, jaký jsem v soukromí, nenahrávám se, to se musíte zeptat mojí manželky a mých kamarádů. Ale asi dost protivnej blbec.
LN Je tady něco jako... říkejme tomu „česká bavičská scéna“. Jak se v takové společnosti cítíte?
Cítím se mezi nimi jako mezi hrdiny. Baviči jsou stateční lidé, kteří kvůli touze pobavit a nebo kvůli penězům riskují svoji důstojnost. Když blbě opravíte záchod, jste pro několik lidí blbý instalatér, když někomu blbě vyoperujete slepé střevo, jste pro pár lidí blbý doktor, ale když se vám v televizi nepovede nějaká legrace, jste rázem pro pět milionů lidí blbec jako člověk.
LN Ale můžete to zase stejně rychle napravit... Koho z vašich kolegů bavičů obdivujete?
Z těch zesnulých Jaroslava Válka, Vladimíra Menšíka, Felixe Holzmanna a Jirku Wimmera. O žijících pomlčím, naštvali by se na mě ti, na které bych zapomněl. Nerad!
LN Zdá se, že máte obrovské zásoby vtipů, kde je pořád berete?
Já nejsem vypravěč vtipů. A když jsem kořenil jedním nebo dvěma vtipy naše televizní pořady, musel jsem je pracně shánět, kde se dalo. Často mi to stálo víc času než napsat scénku nebo monolog.
LN Spousta lidí si pamatuje sotva několik vtipů z těch všech, co někdy slyšeli... Nemáte s tím občas také problém?
Anekdoty si nepamatuje skoro nikdo, znám jen pár lidí, kteří je v hospodě ze sebe doslova chrlí. Ale všimněte si, že často chodí na záchod, aby se tam tajně podívali do malého zápisníčku.
LN Už se vám přihodilo nějaké faux pas?
Jestli se mi někdy přihodilo nějaké faux pas... Vy si děláte legraci! Víte, kolik jich člověk za šedesát šest let zažije! Zvlášť když se živí jako komediant! Třeba když se přede mnou v šatně naše nejslavnější jazzová zpěvačka Eva O. vyčurala do umyvadla se slovy „dámy prominou...“
LN Ach. To byl asi hloupý naivní dotaz. Mám tady ještě jeden. Máte nějaký nesplněný umělecký sen?
Slyšet na vlastní uši živě hrát pianistu Fats Wallera, kytaristu Django Reinhardta nebo bendžistu Paula Martina. Škoda, že už jsou všichni, kluci, mrtví.
Přáli jsme si, aby představení probíhala tak jako v Česku a na Slovensku, a to se nám splnilo. Publikum na naše dobře přeložené spojovací texty reagovalo úplně stejně jako u nás doma. Ale nebylo to zadarmo, musel jsem se za týden naučit perfektně polsky. Dovedete si představit, jaká to byla honička?
LN Nepochybně. Kromě toho, že jste se naučil polsky, jaká byla hlavní zkušenost z celého výletu?
Že čistý, nesatirický a nepolitický humor, který děláme, je všude stejný. Musí být ovšem dobře přeložen. V krátké době se nám podařilo zmobilizovat celkem asi deset překladatelů a na polských pódiích jsme se pak přesvědčili, že náš výběr byl správný.
LN Jak jste se na polské publikum připravovali? Celé se to odehrálo poměrně rychle...
Ano, bylo to dost rychlé. Když za námi přijela do Prahy už třetí polská televize, došlo mi, že situace je vážná, a rychle jsem si nechal přeložit do polštiny asi dvacet písniček. Do deseti dnů se nám podařilo natočit CD „Jožin z bažin v Polsce“ a pak už jsem se začal intenzivně učit polsky moderovat celý náš napůl mluvený a napůl hraný zájezdový pořad. Banjo Band byl trochu skeptický, celou jožiniádu v Polsku považovali za bublinu, která brzo splaskne. Prostě se jim moc nechtělo zkoušet, nejsou na to v Banjo Bandu zvyklí. Předpokládal jsem, že by bylo možné se v Polsku zachytit, když včas Polákům ukážeme, že umíme ještě něco jiného než Jožina z bažin.
LN Daří se to?
Ano, zatím se nám daří, v Polsku už jsme byli během měsíce na třech zájezdech, příští týden jedeme točit už čtvrtou televizi - a vypadá to, že od května do září se z Polska nehneme.
LN Kdy naposledy jste s Banjo Bandem takto vyjeli na turné? Nelezli jste si třeba na nervy? Neprobíhala ponorková nemoc?
Byli jsme tam v plné sestavě. Muzikanti, komici i tanečník Pešák. Na delším „turné“ jsme byli naposledy předloni ve Spojených státech a na nervy jsme si ani nešli. Ale sem tam nějaká hádka byla. Třeba jednou se dva členové kapely - nebudu je jmenovat - mezi sebou do krve pohádali, kdo z nich dvou míň smrdí. Víte, co to je, za sedm týdnů ujet v autě 27 tisíc kilometrů? Po takovém dlouhém cestování se devadesát procent kapel rozpadá.
LN O veselé historky jste ale asi nikdy neměl nouzi, je to tak? Přihodilo se vám v Polsku něco obzvláště vtipného?
Pár historek samozřejmě bylo. Jednou jsme například seděli v hotelové recepci a za Pešákem přišla mladá hezká recepční a něco mu šuškala do ucha a pak zase odběhla. Ivo Pešák se začervenal a pak se ke mně naklonil a řekl mi úplně vážně: „Ty vole, vona se mě ptala, jestli by si se mnou nemohla udělat dítě.“ Ta slečna si s ním „zděntě“ skutečně chtěla udělat, ale já „polštinář“ věděl, že měla na mysli fotku. Ale na Pešákovi mě mrzí, že neřekl hned „ne“ a že váhal. A jeho manželka se bude teprve divit, až jí to řeknu.
LN Vydělal jste zájezdy v Polsku hodně peněz?
Nikdy jsme si nehráli na hvězdy a také jsme nikdy nepožadovali nereálné hvězdné honoráře. Neříkám, že nemáme rádi peníze, ale ještě radši máme muziku, legraci a komediantský život - a proto se nechceme vyceňovat z trhu. Jsem vyučený ekonom, a tak při každé debatě o honorářích s manažery si vezmu tužku a papír a snažím se počítat. Na místa, kde pořadatelé prodělají, se už kapely většinou nevracejí. A protože se nám líbí jezdit do Polska, i tam jsme nasadili rozumné honoráře. Nejsou špatné, ale ne na zbohatnutí. O to nám ale nejde. Bohatí už jsme, ale na peníze moc ne. Spíš na to, že si celý život můžeme jenom hrát.
LN V jakém stadiu jsou nápady navštívit jiné země, co jim brání a co je naopak posiluje? Dřív byla zmíněna třeba Ukrajina...
Jako náš nápad nebylo Polsko, tak nás ani nenapadá myslet si na jiné země. Do starých neperspektivních dědků už žádné agentury investovat nebudou a že by se naše polská konjunktura přenesla živelně ještě do nějaké jiné země, je nepravděpodobné. Ukrajina ale není vyloučená... Žije tam spousta Poláků, kteří by mohli Ukrajince infikovat, ale ani nevím, jestli bychom v takovém případě měli sílu jezdit tak daleko. Ale takový Užhorod bychom si střihnout mohli.
LN Zájezd do Polska jste spojil i s výstavou svých obrazů. Jak dlouho malujete a jak dlouho vystavujete?
Když jeden kritik výtvarného umění dostal otázku, co si myslí o mojí a Myslivečkově „antiperspektivě“, tak správně řekl, že se jedná o amatérský žert na poli zábavy. Nic víc jsme si s malířem Myslivečkem, který se mnou tak polovinu olejů spoluvytvářel, o svých výtvorech nemysleli. Šlo nám skutečně o žert. Když se ale celá naše první výstava v roce 1988 prodala, rozhodli jsme se v té volovině pokračovat. Hodně obrazů jsme v té době prodali do Německa, Švýcarska a vůbec nejvíc do USA. Náš společný olej „Noemova archa“ visí od té doby v hale Bank of America v San Franciscu. A vystavovali jsme pak naši žertovnou antiperspektivu po celém světě. Ve švýcarském Bealu, Curychu, Mnichově, New Yorku, Los Angeles, v polském Opole a samozřejmě nejvíc ve vlasti.
LN Prodáváte běžně své obrazy? Za kolik nejvíce jste nějaký prodal?
Obrazy, které jsem já jen kreslil a Mysliveček maloval, jsme všechny prodávali za 4000 dolarů, čistě svým obrazům určuji cenu podle rozměru. Za 1 cm čtvereční požaduji 20 Kč. Stává se, že se dva zákazníci dohodnou a můj obraz si koupí spolu napůl, jednou si dokonce můj obraz společně koupilo pět lidí. Nemám rád, když si kupující obraz dělí ještě na vernisáži před mýma očima.
LN Co kdybych chtěla nějaký koupit? Jak to můžu udělat?
Jestli si chcete koupit obraz, tak si zvažte, kolik centimetrů si můžete dovolit a navštivte mě v ateliéru. Nůžky i metr mám.
LN Co děláte v současné době, po návratu z Polska? Co chystáte pro české fanoušky a publikum?
Banjo Band jede setrvačností, nicméně jsme teď náš pořad trochu inovovali pro letní sezonu. Po klidných zimních firemních akcích nás zase čekají rockové a countryové festivaly, náměstí a amfiteátry -a tam bude hodně lidí, kteří nás loni už někde viděli. A v pauzách mezi českými, slovenskými a polskými zájezdy se budu snažit trochu pokročit ve své další knížce „Blbeček Max“, kterou jsem vydavatelství slíbil dokončit do konce srpna. Jinak to samé vydavatelství koncem dubna pouští na trh knížku mých fejetonů „Růžové a černé brýle“, nový zpěvník písniček s ilustracemi Pavla Kantorka a další várku rozebraného románu „Kalenda Meron“.
LN Hrajete, zpíváte, malujete, píšete, jste poměrně všestranný umělec...
Nejsem žádný všestranný umělec, jsem písničkář a kromě občasného malování všechno, co dělám, k písničkářskému řemeslu patří. Skládání, textování, zpívání, hraní, psaní mluveného slova a moderování. A k nutným slovním gagům se nejlépe dopracovávám při psaní humoristických knížek. Takže nepíšu proto, že bych si chtěl hrát na spisovatele, ale protože mě baví vymýšlet legraci, kterou pak často aplikuji do našich zábavných pořadů.
LN Přesto - nechtěl byste zkusit ještě něco nového? Měl jste třeba nabídky k filmu?
Měl, ale žádnou jsem nepřijal, mám pud sebezáchovy.
LN Za vaši dlouholetou kariéru jste se stal takřka fenoménem. Vadí vám toto označení?
Zvykl jsem si na přehnané kritiky i na přehnané chvály, novináři něčím čtenáře zaujmout musejí. Čtenáři si nejlépe počtou o šíleném úspěchu a nebo o šíleném propadáku, něco normálního mezi těmito dvěma extrémy je nudí. A tak jim novináři rádi vyhoví a přehání. Tím nebo oním směrem. A nám nezbývá než mlčet. Neradi na nespravedlivou kritiku a rádi na nespravedlivou chválu.
LN Co je pro vás prioritou v tom, co děláte?
Mě samotného to musí bavit.
LN Máte specifický druh humoru...
Když někdo nějakému humoru moc nerozumí a nebo když se někomu nějaký humor moc nelíbí, tak o něm buď shovívavě a nebo milosrdně říká, že je specifický. Já si samozřejmě o sobě myslím, že žádný specifický humor nemám.
LN Co je tedy specifický humor? A nikdy jste tzv. „nenarazil“?
Snažím se celý život o čistý zábavný humor - rozesmívat, to je přece jeho hlavní poslání. Za specifický humor já zas naopak považuji komunální a politickou satiru, úsměvné moudrosti a nudný, takzvaný „laskavý“ humor. A samozřejmě, že jsem byl občas „nepochopen“. Ale čím jsem starší, tím mám větší odhad, čemu se lidi budou smát, takže dneska už moc chyb nedělám. A když si s nějakým svým fórkem nejsem moc jistý, pošlu s ním na pódium některého svého kolegu.
LN Jaký jste ve svém soukromí?
To nevím, jaký jsem v soukromí, nenahrávám se, to se musíte zeptat mojí manželky a mých kamarádů. Ale asi dost protivnej blbec.
LN Je tady něco jako... říkejme tomu „česká bavičská scéna“. Jak se v takové společnosti cítíte?
Cítím se mezi nimi jako mezi hrdiny. Baviči jsou stateční lidé, kteří kvůli touze pobavit a nebo kvůli penězům riskují svoji důstojnost. Když blbě opravíte záchod, jste pro několik lidí blbý instalatér, když někomu blbě vyoperujete slepé střevo, jste pro pár lidí blbý doktor, ale když se vám v televizi nepovede nějaká legrace, jste rázem pro pět milionů lidí blbec jako člověk.
LN Ale můžete to zase stejně rychle napravit... Koho z vašich kolegů bavičů obdivujete?
Z těch zesnulých Jaroslava Válka, Vladimíra Menšíka, Felixe Holzmanna a Jirku Wimmera. O žijících pomlčím, naštvali by se na mě ti, na které bych zapomněl. Nerad!
LN Zdá se, že máte obrovské zásoby vtipů, kde je pořád berete?
Já nejsem vypravěč vtipů. A když jsem kořenil jedním nebo dvěma vtipy naše televizní pořady, musel jsem je pracně shánět, kde se dalo. Často mi to stálo víc času než napsat scénku nebo monolog.
LN Spousta lidí si pamatuje sotva několik vtipů z těch všech, co někdy slyšeli... Nemáte s tím občas také problém?
Anekdoty si nepamatuje skoro nikdo, znám jen pár lidí, kteří je v hospodě ze sebe doslova chrlí. Ale všimněte si, že často chodí na záchod, aby se tam tajně podívali do malého zápisníčku.
LN Už se vám přihodilo nějaké faux pas?
Jestli se mi někdy přihodilo nějaké faux pas... Vy si děláte legraci! Víte, kolik jich člověk za šedesát šest let zažije! Zvlášť když se živí jako komediant! Třeba když se přede mnou v šatně naše nejslavnější jazzová zpěvačka Eva O. vyčurala do umyvadla se slovy „dámy prominou...“
LN Ach. To byl asi hloupý naivní dotaz. Mám tady ještě jeden. Máte nějaký nesplněný umělecký sen?
Slyšet na vlastní uši živě hrát pianistu Fats Wallera, kytaristu Django Reinhardta nebo bendžistu Paula Martina. Škoda, že už jsou všichni, kluci, mrtví.
