Brzo vyjde pokračování těchto vzpomínek, které zahrne deset let od jejích čtrnácti, tedy období pro každého náročné, u ní umocněné odchodem otce do exilu. Jak říká, tehdy se kolem ní, sestry a matky rozhostilo ticho, jméno otce prý vzbuzovalo hrůzu.
Lidovky.cz: Co vás nejvíc trápilo ve vztahu k rodičům?
Až dnes vím, co mě trápilo. Rodiče nevěděli, že jsou našimi rodiči.
Lidovky.cz: Jak se to projevovalo, nestarali se o vás?
Nemůžu říct, že by se nestarali, ale ani že by se starali. Byli to docela príma lidi, jenom nevěděli, v jakých jsou rolích. To je celé. Tohle je pro děti těžké, ale zbytek světa s tím problém neměl. Otec měl víc dětí, než jen mě a Andreu. A všechny jeho děti jsme tím byly frustrované.
Lidovky.cz: Vaši matku Helenu jsem vždycky vnímala jako seriózní a spolehlivou osobu.
To už byla ředitelka Divadelního ústavu, bylo jí padesát, byla důležitá. Tuhle roli brala vážně, tu přijala. Ale v mládí? Slovo seriózní bych nepoužila. Ale rodiče s námi nebyli pořád, měli nás ve svých spárech jenom občas.
