Benátky, hrnek, Šumava! Číst práce od esejisty Josefa Kroutvora je slast

Autor, který si žánrově i tematicky potykal za dlouhé dekády své práce snad opravdu se vším, s čím šlo, má jistě nač vzpomínat, čím listovat. Jenže všetečnost není těžištěm dvousetstránkové knihy. Těžiště je jinde: v chuti psát svůj život a dílo jako dialog s druhým, jako důvěrný rozhovor u plápolajícího krbu – anebo ještě spíš jako archetypální, magicky probuzené vyprávění u společného ohně. Prostě chuť podílet se na běhu světa, být součástí skutečnosti, jak to autor vlastními slovy shrnuje v samém závěru svého esejisticko-básnického pásma.

Útěšný domov

Kroutvor, ročník 1942, vystudoval v 60. letech na pražské „fildě“ historii a dějiny umění – a svou dráhu nastartoval jako zadumaný myslitel, introvertní intelektuál s brýlemi, co je ochoten i schopen reflektovat po svém konkrétní literaturu (Hrabal) i různé výtvarné projevy (abstrakce), stejně jako postihnout obecnější vývojové trendy kultury a společnosti (tradiční jde do háje, všechno ruinuje postmoderna). V bujném mládí poněkud stylizovaný filozof, ve zmoudřelém stáří pak pokorný vypravěč, který sází na tradici, řád, přirozené pokračování – jistě i s nějakým tím nadosobním úběžníkem nad hlavou.

Kroutvor, věrný titulu svého vzpomínání, se autorsky rozletěl, hlavně v 70. a 80. letech minulého století, všemi směry: časově sice zůstal ukotvený na sklonku předminulého století a hlavně v běhu století minulého, tematicky ovšem „poletoval“ mezi plakátem a fotografií, karikaturou a grafikou, poezií a esejem, malířstvím a architekturou. A čím dál víc v dotyku s životem, s reálným prožitkem, s tělem jako věrným společníkem slova. V knize najdeme kapitoly, kde Kroutvor lyžuje, běhá, toulá se Šumavou; kde pokorně přikládá do hrnčířské pece a stopuje zmizelé skláře; kde bloumá Benátkami nebo po hospodách a kavárnách Prahy. Tady jsou nejen jeho memoáry, ale i desítky dalších knižních titulů z jeho dílny nejcennější: když se myšlení ostře promítne do žitého, když žité provokuje, inspiruje přemýšlení o textu nebo obrazu.

Josef Kroutvor se časem, poté co vyčerpal své dandyovské hry a hříčky, propracoval k výrazovému (a vlastně i životnímu) minimalismu. Jeho texty jsou lehce splavné, přirozeně čtivé, neházejí čtenáři pod nohy žádné zaumné verbální klacky, nemají potřebu dokazovat si, že vědí víc než ten, kdo je čte, že nad ním mají moc. Naopak: autor o sobě ochotně pochybuje, přiznává se k svým slabostem, k melancholickým vlnám, které paralyzují, k depresím, které zužují osobnostní profil na existenciální minimum. Kroutvor svoje texty bytostně prožívá, ručí za ně vlastním životem. Petrolejka rozsvícená v horské chalupě, kecky plné vody během Velké kunratické, „andělská“ pomoc, když na Silvestra zapadne auto do závěje sněhu. A na rubu (anebo líci) desítky, možná stovky setkání s tvůrci, kteří plují na stejné nebo blízké vlně, desítky, možná stovky situací, kdy se z umění nebo kultury vyloupne něco podstatného.

Kroutvor nejen psal, taky dělal kurátora, přednášel, klepal na stroji samizdaty; klepal se při výsleších u estébáků, na přelomu let ’68 a ’69 váhal, jestli zůstat ve Francii, kde pobýval na stipendiu, anebo se vrátit do čerstvě rozevřeného chřtánu bestie. Vrátil se: jistě kvůli pocitu domova, kvůli matce, jistě kvůli sobě. Kroutvor je autor, který může psát jenom česky. Jazyk je mu útěšným domovem stejně jako sdílené vyprávění u věčného ohně.

Jezdec šerem

Poletování jednoho ptáčka je dobře zvolený titul. Kroutvor, jak řečeno, poletuje žánrově i tematicky; viz jeho opus magnum Fernety (1998). Je ale zároveň typický „pěkný ptáček“, se smyslem pro absurdní humor, grotesku konkrétní situace i stoletých dějin; autor, který normalizační temno odmocňoval jeho soukromou parodií. Jestliže Steklík, Nepraš, Brikcius a spol. provozovali Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu, pak Kroutvor otevřel o pár dekád později Školu české grotesky – spíš „gympl“ než „vejšku“, spíš domácí než veřejnou kritiku upadlých mravů, poničené kultury, zdegenerovaného člověka.

Kritičnost vůbec není u Kroutvora doma. A není to slabost, že nechává pole otevřené tahům podle libosti spoluhráče. Spíš pozoruje, po hrabalovsku (nebo nověji po haklovsku, po rudišovsku) zaznamenává vzlety a pády lidské existence, ať ty reálné, nebo symbolické, vynořující se z přílivu hospodské řeči.

A ještě k tomu titulnímu „poletování“: Kroutvor se rozepsal lineárně, sledoval čas, měl záměr jít logicky z jednoho bodu do druhého – jenže skutek utek, všetečné osobnostní nastavení převzalo vládu a kniha se rozjela podle autorova gusta: básnický obraz, dojem z chvíle střídá skicovaný portrét člověka, následuje privátnědějinná situace versus záběr z živelného kulturního provozu po devětaosmdesátém atd. Okamžik, cesta, je nad ladnost výsledného tvaru; nikoli nad smysl, ale nad očekávaný, přesně zamířený cíl.

Ještě jedno je na Kroutvorovi a jeho psaní pozoruhodné: sleduje vždycky menšinu, okraj, periferii; samizdat, šedou zónu, oficiálně zakazovaná území. Jede většinu času v šeru, někdy rovnou ve tmě, kam oficiální reflektor nesvítí – a jede sice vratce, přerývaně, s rizikem, že se vybourá, nicméně vždycky s gustem, s elánem, který odpouští ve výsledku mírné nepřesnosti, jistou výrazovou mlhavost. Jenže to esejista může, když chce; na rozdíl od literárního nebo výtvarného historika. Josef Kroutvor je bytostně na pozici básníka, na pozici svobodné imaginace, libovolných hnutí mysli i fantazie; prozaické plnění úkolů je mu z duše protivné. Proto mu psaní zřetelně generuje slast. Proto je slast jeho práce číst. Ať ty memoárové – nebo jakékoli jiné.