Berlinale má za sebou dva těžké covidové roky. V Berlíně o to těžší, že na rozdíl od Cannes Berlinale cílí na velké domácí publikum a nevěří na filmy bez diváků. Ročník 2021 se uskutečnil pro odborné publikum online a pokračoval vybranými projekcemi pod širým nebem v letních měsících. Minulý rok festival proběhl v rouškách a s každodenním covidovým testem pro všechny, kdo mířili do kin.
Letos je berlínský kolos zpět v plné síle, možná až příliš: filmů i sekcí je zase víc a program vyjadřuje snahu dát příležitost opravdu všem, hlavně filmařům ze zemí či společenství, kde není lehké uspět. Ať už jde o filmy ukrajinských režisérů žijících momentálně v evropském exilu anebo snímky filmařek z rozvojových zemí.
Čestná cena pro Spielberga a Pennův film o Zelenském
Velkých hvězd tu patrně moc neuvidíme. Zatím se zdá, že tou největší bude Steven Spielberg, který na Berlinale převezme Zlatého medvěda za celoživotní dílo. Jeho návštěvu bude provázet retrospektiva osmi jeho nejslavnějších filmů, od Čelistí a E. T. až po Most špionů, tedy po film s Berlínem těsně svázaný. A hvězdou bude i Sean Penn, který uvede svůj očekávaný dokument o Volodymyru Zelenském Superpower. Filmař a aktivista Penn strávil na Ukrajině od prvního úderu hodně času a s uprchlíky prošel pěšky cestu na hranice.
Předsedkyní poroty je Kristen Stewartová, herečka známá ze ságy Twilight nebo třeba z filmu Pabla Larraína Spencer o princezně Dianě. Objevila se také v posledním filmu Davida Cronenberga Zločiny budoucnosti a natočila i několik vlastních krátkých filmů.
Slavnostní úvod Berlinale obstará snímek Rebeccy Millerové She Came to Me. Může to být příjemná podívaná: talentovaná dcera Arthura Millera a manželka herce Daniela Day-Lewise je například režisérkou snímku Maggie má plán. Program je tedy rozsáhlý, silně nepřehledný, strukturovanější než jiná léta a skládá se víc než dříve i z děl tvůrců, o nichž mainstreamový divák nikdy neslyšel. Může to být tím, že producenti očekávaných filmů spoléhají na přijetí do Cannes, ale také může jít o pokračující „artový“ trend ředitele programu Carla Catirana, který 15 let řídil program festivalu v Locarnu.
Nová či méně známá jména se objevují i v soutěži, kde těžko hledají záchytné body i ostřílení artoví diváci. K těm známějším patří kultivovaný veterán australského filmu Rolf de Heer, který přiveze snímek The Survival of Kindness (Přežití laskavosti), anebo Francouz Nicolas Philibert. Že se nenašla prestižnější jména ve Francii, kde se natáčejí stovky filmů ročně, je pro berlínskou soutěž poměrně varovný signál (anebo možná pro francouzský film).
Silná je v soutěži naopak domácí přítomnost. Nový film Rote Himmel (Rudé nebe) přináší uznávaný německý tvůrce Christian Petzold a diváci očekávají se zájmem i nový snímek Margarethe von Trottové Reise in die Wüste (Cesta pouští) o spisovatelce Ingeborg Bachmannové. Geniální a sebedestruktivní rakouská spisovatelka, přítelkyně Paula Celana a Maxe Frische, zemřela v pětačtyřiceti letech. V hlavní roli se můžeme těšit na vynikající Vicky Kriepsovou, která právě exceluje v českých kinech ve snímku Korzet. Třeba ale připomenout, že poslední filmy se von Trottové příliš nepovedly a zůstaly v zajetí popisnosti jako třeba její životopisný snímek o Hannah Arendtové.
Životopisné filmy dnes ovládají velkou část filmového průmyslu a důvody jsou hlavně pragmatické: zatímco na slavnou osobnost minulosti se diváci přijdou podívat se zájmem, u fikčních postav to není jisté. Proto se tzv. biopics objevují i v sérii Berlinale Special, kde si ve snímku Golda o legendární izraelské premiérce zahrála Helen Mirrenová.
A John Malkovich se objeví ve snímku Seneca. Berlinale Special je gala sekce pro konzervativní domácí gala publikum a pro sponzory, ve filmech obvykle nechybí slavní herci a upřímně, na kvalitu se moc někdy nehledí. Konzervativismus Berlinale Special vyvažuje většina programu, protože ta má kurátorský a často experimentální charakter.
Hýčkaným dítětem programového ředitele Carla Chatriana je zejména sekce Encounters, soutěž 16 filmů, které mají pokaždé jinak svědčit o inovativních způsobech filmové narace, o nových cestách, jak uchopit minulost i současné filmové trendy. Ačkoliv je sekce pro znalce nesmírně zajímavá, její výlučné filmy obvykle narážejí na nepřekonatelné distribuční bariéry. Mimo festivaly a úzce specializované platformy je vidět prakticky nelze. Letos se ale v Encounters objeví i nový film Vitalije Manského Východní fronta, na němž se podílela také česká společnost Hypermarket Films.
Česká účast je jen stopová
Česká přítomnost na festivalu je jinak letos mimořádně slabá. Současný český film se uplatnil pouze v sekci Forum, kde režisérkaViera Čákanyová uvede svůj nový esej Poznámky z erenocénu. Čákanyová prezentuje na Berlinale už svůj třetí film. A za úspěch lze považovat účast animovaného krátkého filmu FAMU Deniska umřela od Philippa Kastnera.
Těžko je dopředu čitelná i sekce Panoráma, která obvykle nabízí všehochuť z celého světa. Letos se v ní objeví také dokument I Am A Noise (Já jsem rámus), portrét Joan Baezové, která letos oslaví 60 let na pódiu.
Jedním z nejpřitažlivějších programů na velkých festivalech se staly retrospektivy, často za účasti přežívajících herců a autorů. Zajímavá je letošní velká přehlídka s názvem „Young at Heart – Coming of Age at the Movies“, tedy dospívání ve filmu. Poválečné proměny generací rezonují i se současnou velkou generační změnou – s mileniály a mladšími, kteří stojí před zásadními globálními a společenskými výzvami. Retrospektiva mapuje mentální nastavení mladých generací v poválečném světě, od Rebela bez příčiny přes Sedmikrásky Věry Chytilové až třeba po Satjadžita Ráje nebo pozdní filmy Kieszlowského.
Programový ředitel Carlo Chatrian to vysvětluje: „Být letos součástí Berlinale znamená víc než dřív stát po boku těch, kdo bojují za to, aby mohli vyjádřit své myšlenky, a kdo se vzpírají konformistické verzi skutečnosti, verzi, která diktuje, co a jak se smí říkat.“
Dá se tomu rozumět čistě politicky. Festival letos poskytuje velký prostor filmařům z Íránu a Ukrajiny, případně těm, kdo v těchto zemích natáčejí. Ovšem žijeme ve světě, kde svoboda projevu dostává na frak od ultrakonzervativců stejně jako od zástupců woke culture. A bude zajímavé sledovat, jak se s těmito tlaky filmaři vyrovnávají.
Na první pohled se zdá, že Berlinale honí letos příliš mnoho trendů – lidská práva, politickou korektnost, nové formy, účast žen, seriálovou tvorbu. Jedno je jisté: berlínskému publiku, nadšenému z postcovidové svobody, nic vadit nebude a zaplní jako vždy každé volné místo. Pro lidi z oboru a artové diváky ovšem narůstá naléhavá otázka: Co to vůbec v dnešní době znamená dobrý film? A koupili byste si na něj lístek, zvedli se z křesla a šli podpořit také kina?
