Britský komik Sacha Baron Cohen se stal svého druhu institucí. Tvůrcem, který - v očích publika - pohrdá společenskými konvencemi, začíná tam, kde jiní z opatrnosti končí. Uvedení jeho filmu Diktátor předcházela kampaň odpovídající této reputaci. Cohen během ní jako obvykle vystupoval v roli, rozsypával po červeném koberci před udílením Oscarů popel Kim Čong-ila, dával coby generál Aladín rozhovory plné užitečných tipů pro současné politiky (Angela Merkelová by se měla přeoperovat na ženu apod.).
Diktátor je na rozdíl od předcházejících snímků s Cohenem přiznaná fikce, nesugeruje, že některé pasáže vznikly partyzánsky, skrytou (nebo se tak alespoň tvářící) kamerou. Generál Aladín je autokratický vládce severoafrické země Wahíja, vládne rukou pevnou, do důsledků dovádí Stalinovu poučku „není člověk, není problém“. Země je bohatá na naftu, peněz je tedy dost - zbyde i na sex s filmovými hvězdami obou pohlaví, které se jím nechávají rády zvát. Taky vyrábí atomovou bombu, což mu na mezinárodní scéně dělá problémy.
Má vystoupit na plénu OSN, v New Yorku se ale stane obětí spiknutí. Jeho úlisný rádce Tamir (Ben Kingsley) ho nechá nahradit značně, ehm, prostoduchým dvojníkem. Plán je vyhlásit přechod k demokracii. Aladín se octne sám v cizím velkoměstě, jehož konvence a hodnoty se značně liší od těch jeho. Najde ale nečekané spojence - někdejšího šéfa svého jaderného programu (Fred Melamed) a především Zoey (Anna Farisová) - superkorektní šéfku obchodu se superbiopotravinami, jíž se diktátor představí jako utlačovaný disident. Domůže se odstavený vládce návratu na trůn, jenž mu právem náleží?
Chaos svědčil 'Boratovi' víc
Diktátora režíroval Larry Charles, stejně jako předcházející filmy s Cohenem. Nový snímek s nimi má společnou skicovitost, je to spíš sled skečů než celistvé dílo. Kadence vtipů v nich je ale dost vysoká, čas od času se autoři navíc doopravdy trefí. Párkrát diváka přivedou k tomu, aby nechal v úžasu poklesnout čelist a štípnul se do ruky v nejistotě, zda skutečně vidí, co vidí. Ke Cohenovu a Charlesovu stylu patří i to, že některé motivy ždímají dlouho za mez, kdy byl potenciál legrace vyčerpán. Asi to patří k věci. Stejně tak ale autoři, když na to přijde, dokážou být lapidární a projevit cit pro dobré načasování.
Cohenův Diktátor v rámci současné nabídky filmové komiky představuje určitě to lepší - člověk se nasměje (pokud mu z principu nevadí třeba humor trochu tělesnější a ne zrovna citlivý). Nový „Boratův“ film ale v některých ohledech působí trochu krotce. Přerod v čistokrevného herce protagonistovi mírně uškodil - intuitivní reakci vyžadující chaos nepřipravených situací mu svědčí víc. V Diktátorovi navíc míří na hodně snadné cíle, Aladín je představitel vymírajícího (když už ne vyhynuvšího) druhu, do nějž je bezpečné se trefovat.
DiktátorUSA, 2012 |
A všeobjímající Cohenův výsměch má taky své hranice. Přes všelijaké okázalé výstřelky se vlastně drží uvnitř soudobého myšlenkového mainstreamu - dá-li se tedy mluvit o myšlení. Potěšení diváci na různých fórech vypočítávají, kdo všechno bude Diktátorem hluboce uražený. Troufl bych si zapochybovat, spíš je to přání otcem myšlenky na straně těch, kdo si „prvosignální“ legraci potřebují povýšit na zážitek vyššího druhu. Nejenom, že se řehtám, ale vstoupil jsem spolu s autory na nebezpečné území, kam se odváží jen nemnozí. Ani náhodou. Ale stejně je to legrace.
