Bridget Jonesová a džihád

Ravenhill vtipně fabuluje na motiv, který by se dal nazvat třeba Bridget Jonesová uprostřed džihádu. Téma světového terorismu britského dramatika zajímá dlouho, ale v této hře z roku 2005 se pokusil přiložit ho jako rastr na umělé emoce, které se vyrábějí v televizních seriálech a hollywoodských filmech. A zjevil se obraz dílem směšný a dílem tristní – jako by i to nejpravdivější drama neslo stopy kalkulu s city, který má dosáhnout co největšího účinku.

Děj této v podstatě one-man show (postavu režiséra si v Británii zahrál sám autor a objel s ním pár divadelních festivalů včetně slovenské Nitry) je prostý: producent předvádí divě příběh, který chce natočit. Dotyčnou by rád pro film s úchvatným názvem Mohamed a já získal. Zatímco on při své exhibici div nevypustí duši, herečka po celou dobu sedí na kanapi v jeho kanceláři. Děj předčítaný a předehrávaný ze scénáře pojednává o Evropance, která se v letadle zamiluje do arabského teroristy, vyspí se s ním a po několika peripetiích mu zabrání v jeho vražedných záměrech – vše končí dostatečně melodramaticky. Ravenhill skutečně vtipně zachází s prvoplánovou stupiditou hollywoodských scénářů, ale na druhé straně nelze nevidět, že podobný typ satiry velmi rychle stárne. Jeho parodie filmové produkce, v níž obratně a vtipně kumuluje všechna klišé a laciné pointy, trochu za zmíněná dvě léta poztrácela ostří.

Hodnocení LN: * * *

Mark Ravenhill: Produkt Překlad: Zuzana Krulichová Režie: Jiří Pokorný Hudba: Michal Pavlíček Divadlo Ta Fantastika, česká premiéra 15. 3.

Režisér Jiří Pokorný obsadil do role producenta Jamese Davida Prachaře v alternaci s Tomášem Petříkem, v roli herečky Olivie se střídají Lucie Bílá a Bára Basiková. Prachař má s monodramatem velké zkušenosti, což jej možná chvílemi vede až k určité rutině, kterou ale dovedně maskuje. V kontrastu s tím Bílá okouzluje jako „tichý společník“ – výmluvně mlčí, neprosazuje, na tváři občas má napůl omluvný, napůl chápající úsměv, mrká a „zametá“ řasami. Její nenápadná gesta, poposedávání, neproniknutelný výraz dohromady vytvářejí zvláštní aureolu tajemství, napětí, která se dobře doplňuje s divočením mužského protějšku.

Prachařův výkon je samozřejmě úctyhodný svým nasazením. Prachař hraje duší i tělem, vkládá do svého výkonu mnoho fyzické energie. Jeho předehrávání se postupně ze vzrušeně zaujatých poloh vyšroubuje až do hystericky extatických výlevů. Do toho stále vpadává krátkými chvalozpěvy na graciéznost své „oběti“. Diva jej potichu zanechává svému osudu – tady režie úplně nedomyslela odchody a příchody: poté, co představitelka zmizí ze scény, nechává ji poněkud bezradně postávat v rohu hlediště.

Prachařův James se plně hrouží do své fikce, strhává ze sebe košili, pomazává se do půl těla hnědou barvou a šílí, mlátí sebou o zem, přetělesňuje se. Pokorného režie v této fázi udržuje odstup za svého protagonisty drobnou ironií v podobě akcí, které se mimoděčně zjevují za vypouklým oknem. Dělníci tam přesunují papundeklové makety mrakodrapů, umývač oken padá z lešení s táhlým řevem, jaký předtím předváděl sám interpret. I když se tu a tam vnucuje myšlenka, jestli se David Prachař trochu neopájí svou vlastní exhibicí, inscenace drží dobře pohromadě, je zábavná a má svou výpověď. A to není tak málo.