Dánský režisér Nicolas Winding Refn životopisem "nejslavnějšího britského vězně" vrátil jménu Bronson, které patřilo proslulému filmovému drsňákovi, starý zvuk. Zvuk, u něhož člověk tuší údery pěstí a lámající se kosti.
V životě Michaela Petersona se obojí objevuje velmi často. Tohohle "profesionálního mukla" zavřeli už ve dvaadvaceti. Od té doby byl pod zámkem v podstatě nepřetržitě. Počínaje rokem 1974 to dělá půlkulatých pětatřicet let. Za tu dobu přišel Peterson britské království na několik milionů liber. Stihl totiž projít víc než 120 nápravných zařízení, pořádkové složky musely řešit desítky jeho únosů a vyděračských akcí, při nichž si žádal ty nejobskurnější druhy výkupného (jednou si prý vymínil helikoptéru, nafukovací pannu a šálek čaje). Nekonečné vězeňské rebelie, bitky a měsíce na samotce pak Petersonovi vynesly nálepku nejnásilnějšího vězně Británie.
Život jako v ringu
Přezdívku Bronson si však nevybral sám. Přidělil mu ji promotér jednoho z jeho zápasů, aby v ringu budil větší respekt. A protože se Peterson už od mládí choval jako magor, který seřeže všechno, na co dosáhne, už mu jméno zůstalo
V nové extravagantní biografii se Bronson vlastně jen pere. Buď se řeže během "oficiálních zápasů" (opravdu velké uvozovky) v garážích a sklepech, nebo spontánně mlátí bachaře, policajty a doktory. Pěsti jsou veškerým smyslem jeho existence, což vlastně platí i o filmu. Bronson se v něm představuje jako šílenec bez zábran, který naprosto nerespektuje řád, kálí na autority a víc než následky ho zajímá právě vyvolaný chaos. Bije a bije. Pod jeho nevypočitatelným šaškovským zevnějškem je ale cítit jistý zvrácený druh inteligence. I ještě zvrácenější smysl pro humor.
Bronson je vězeňským ekvivalentem komiksového Jokera, svérázně vyšinutou postavičkou, která názorně ukazuje, jak systém nedokáže absorbovat někoho dokonale antisystémového. Bronson se netrápí, když dostane po hubě, nevystraší ho samotka a už vůbec ne teror bachařů. Je ryzí anarchista. Režisér Refn jej bohužel představil usedlejším způsobem, kdy všechno podstatné divák najde na lesklém povrchu. Jít hlouběji, pod efektnost bitek, se mu nepodařilo.
Hodnocení LN3 / 5 Bronson |
Aby diváci nahlédli do té zvláštní plešaté palice, vehnal Refn svého hrdinu na pódium imaginárního divadla. Bronson na něm ještě víc exhibuje, dokonce se schovává pod klaunské líčení. Jenže evidentně jenom kvůli tomu, aby přehledně povyprávěl o tom, co se odehrává v jeho hlavě: proč skládá básně, proč maluje (Bronson napsal jedenáct knih a jeho díla vystavují v galeriích) a proč u toho sakra mává pěstmi... Pokusit se tak nespoutanou postavu popsat polopatickými výstupy určitě není nejférovější přístup.
Kdosi prohlásil Bronsona za Mechanický pomeranč 21. století. Podobnost s opusem Stanleyho Kubricka je ovšem jen vnějšková a povrchová. Refnův snímek docela prosťoučce zkoumá duši divočáka zpoza mříží. A i když se halí do výstředních barev a zajímá se o chaos, není ničím významnějším než údernou klipařinou, kterou táhne pečlivě sestavený soundtrack.
Plus Tom Hardy v roli Bronsona. Víceméně neznámý herecký střízlík nakynul v nevypočitatelnou horu svalů a dotkl se geniality. Jeho smůla. Zahrát si už v jedenatřiceti životní roli, tomu se říká průšvih.