Snaha o ideologickou čistotu umění se z dnešního pohledu jeví úsměvná až trapná.
Jenomže i ti poslední pomahači správného světonázoru dokázali ještě v 80. letech leckomu znepříjemnit život.
Dnešním veřejně nejznámějším případem cenzora, či spíš ideologického poradce komunistického povolování a zakazování je současný poradce ministra kultury Vítězslava Jandáka, poslanec za ČSSD, bývalý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Miloslav Kučera.
Před rokem 1989 byl Kučera spolupracovníkem Poradenského střediska pro textaře zábavné hudby. Jakkoli neškodně takový titul zní, jde samozřejmě spíše o eufemismus. Kučerovy posudky pro Krajské kulturní středisko v Hradci Králové totiž končily dvěma možnými verdikty: K veřejné prezentaci text doporučuji/nedoporučuji.
Jeho předlistopadové kariéře se již věnoval před čtyřmi lety pořad ČT Fakta, dvakrát o něm psal hudební publicista Jiří Černý. Na Kučerovu obranu v té době vystoupil tehdejší místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, rockový hudebník Petr Štěpánek.
V článku pro MFD tehdy namítl, že "každý, kdo nazve pana Kučeru cenzorem, je trouba který nezná míru slov". Hudebníci, kterých se Kučerovy posudky týkaly, mají ovšem názor přesně opačný.
"On se vždycky hájil, že hlídal uměleckou úroveň, ale to není pravda," říká Slávek Klecandr, jehož kapelu Oboroh měl Kučera jako ideový poradce také na starosti. "Bylo nám jasné, že jde čistě o hledisko ideologické, jelikož naše slabší písničky, které by mě už dneska ani nenapadlo hrát, klidně pustil."
Klecandrova slova potvrzuje i řeč Kučerových posudků, které mají LN k dispozici. "Takže je mi líto," píše Kučera ve vyjádření k textům kapely Oboroh, "text není hloupě napsán, po formální stránce dokonce velmi dobrý, ale se základním ideovým vyzněním nemohu souhlasit."
Petr Štěpánek, Klecandrův krajan z východních Čech, ovšem na Kučerovu obranu tvrdil, že region, kde Kučera pomáhal schvalovat texty, patřil tehdy k nejbenevolentnějším. "Jenomže Štěpánek hrál s kapelou Unisono a jejich texty byly samozřejmě bez problému, jelikož nad těmi se nikdo nemohl nějak víc zamýšlet," usmívá se při zmínce o Štěpánkovi Klecandr.
"Z našeho pohledu se dá o benevolenci těžko mluvit, šli jsme od průšvihu k průšvihu." Miloslav Kučera na takové výtky již před čtyřmi lety odpovídal: "Co mám dělat? Mám snad skočit z okna?"
Jak se na hysterickou reakci veřejného činitele s krychlí másla na hlavě dívá jeden z těch, kteří se s jeho verdiktem ve službách komunistické ideologie museli vyrovnávat? Jaká reakce by vlastně byla přiměřená?
"Těžko radit, ale v jeho bojovném postoji není ani náznak... nechci říci pokání, k tomu má daleko, ale kdyby řekl něco na způsob, že v té blbé době proplouval, jak uměl, to by bylo přijatelnější," zamýšlí se Klecandr. "Ale on si za svými stanovisky dodnes stojí. Tím pádem stojí za tím, že podporoval tehdejší ideologické klima, to se nedá jinak vykládat."
Bývalému divadelnímu režisérovi Kučerovi ovšem nelze upřít, že jeho posudky ideové způsobilosti zněly skutečně osobně a téměř otcovsky.
"Autor této recenze sám prožil řadu životních proher, karambolů, křivd i podrazů," píše v posudku vypracovaném v únoru 1989 k Písni o rovnosti a dodává: "Přesto zůstal dál alespoň trochu optimistou vědom si toho, že jediné, co člověk musí, je jednou umřít."
Jenomže i ti poslední pomahači správného světonázoru dokázali ještě v 80. letech leckomu znepříjemnit život.
Dnešním veřejně nejznámějším případem cenzora, či spíš ideologického poradce komunistického povolování a zakazování je současný poradce ministra kultury Vítězslava Jandáka, poslanec za ČSSD, bývalý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Miloslav Kučera.
Před rokem 1989 byl Kučera spolupracovníkem Poradenského střediska pro textaře zábavné hudby. Jakkoli neškodně takový titul zní, jde samozřejmě spíše o eufemismus. Kučerovy posudky pro Krajské kulturní středisko v Hradci Králové totiž končily dvěma možnými verdikty: K veřejné prezentaci text doporučuji/nedoporučuji.
Jeho předlistopadové kariéře se již věnoval před čtyřmi lety pořad ČT Fakta, dvakrát o něm psal hudební publicista Jiří Černý. Na Kučerovu obranu v té době vystoupil tehdejší místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, rockový hudebník Petr Štěpánek.
V článku pro MFD tehdy namítl, že "každý, kdo nazve pana Kučeru cenzorem, je trouba který nezná míru slov". Hudebníci, kterých se Kučerovy posudky týkaly, mají ovšem názor přesně opačný.
"On se vždycky hájil, že hlídal uměleckou úroveň, ale to není pravda," říká Slávek Klecandr, jehož kapelu Oboroh měl Kučera jako ideový poradce také na starosti. "Bylo nám jasné, že jde čistě o hledisko ideologické, jelikož naše slabší písničky, které by mě už dneska ani nenapadlo hrát, klidně pustil."
Klecandrova slova potvrzuje i řeč Kučerových posudků, které mají LN k dispozici. "Takže je mi líto," píše Kučera ve vyjádření k textům kapely Oboroh, "text není hloupě napsán, po formální stránce dokonce velmi dobrý, ale se základním ideovým vyzněním nemohu souhlasit."
Petr Štěpánek, Klecandrův krajan z východních Čech, ovšem na Kučerovu obranu tvrdil, že region, kde Kučera pomáhal schvalovat texty, patřil tehdy k nejbenevolentnějším. "Jenomže Štěpánek hrál s kapelou Unisono a jejich texty byly samozřejmě bez problému, jelikož nad těmi se nikdo nemohl nějak víc zamýšlet," usmívá se při zmínce o Štěpánkovi Klecandr.
"Z našeho pohledu se dá o benevolenci těžko mluvit, šli jsme od průšvihu k průšvihu." Miloslav Kučera na takové výtky již před čtyřmi lety odpovídal: "Co mám dělat? Mám snad skočit z okna?"
Jak se na hysterickou reakci veřejného činitele s krychlí másla na hlavě dívá jeden z těch, kteří se s jeho verdiktem ve službách komunistické ideologie museli vyrovnávat? Jaká reakce by vlastně byla přiměřená?
"Těžko radit, ale v jeho bojovném postoji není ani náznak... nechci říci pokání, k tomu má daleko, ale kdyby řekl něco na způsob, že v té blbé době proplouval, jak uměl, to by bylo přijatelnější," zamýšlí se Klecandr. "Ale on si za svými stanovisky dodnes stojí. Tím pádem stojí za tím, že podporoval tehdejší ideologické klima, to se nedá jinak vykládat."
Bývalému divadelnímu režisérovi Kučerovi ovšem nelze upřít, že jeho posudky ideové způsobilosti zněly skutečně osobně a téměř otcovsky.
"Autor této recenze sám prožil řadu životních proher, karambolů, křivd i podrazů," píše v posudku vypracovaném v únoru 1989 k Písni o rovnosti a dodává: "Přesto zůstal dál alespoň trochu optimistou vědom si toho, že jediné, co člověk musí, je jednou umřít."
