Divadlo se v právě končícím roce výrazně inspirovalo politikou. Vkročila do něj párkrát i prakticky, zejména když na podzim nový ministr po několika dnech v úřadu odvolal ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka. Tato záležitost budí stále pozornost, což dokládá i nejčerstvější vývoj celé kauzy, o němž dnes LN píší na stranách 1 a 3. Zmíněný Klestilové politický komiks, který posléze ještě se dvěma kusy nastudovali v Rokoku jako trilogii Má vlast, divadelní obec rozdělil. Inscenaci, v níž exceloval Bohumil Klepl zejména jako Jiří Paroubek, jedni chválili, a druzí jí vyčítali pokleslost a vulgaritu. Ani politici nebyli zrovna nadšeni, nicméně vesměs se tvářili, že je pod jejich úroveň reagovat a spíš se na Jandákově ministerstvu spekulovalo, jak protivnému časopisu, který to všechno spískal, odebrat aspoň část financí.
Politická satira ale může být i nepovedená, a zvlášť je kontraproduktivní, když se pokleslost politiky předvádí pokleslým divadlem. To se podařilo Robertu Blandovi ve hře o strkanicích v jedné politické straně před volbami Nám můžete věřit, kterou na Zábradlí uvedl Jiří Pokorný. O zvýšeném zájmu o politická témata svědčí i dění v sousedním Slovensku – jako nastudování hry Viliama Klimáčka Dr. Gustáv Husák v bratislavské Aréně.
Opět se objevily politické výklady klasiky, tentokrát však razantnější, než bývá zvykem – v Rokoku to byla Oresteia, pojatá jako výrazná kritika Bushovy politiky, což znovu vyvolalo četné kontroverze. Groteskní mumraj těch, kteří se derou k moci, zdařile vystihl Michal Dočekal v inscenaci Shakespearova Richarda III., v němž titulní roli svěřil mladému Richardu Krajčovi.
V závěru roku přišel se zvláštním výkladem Troila a Kressidy Jiří Pokorný v Divadle Na zábradlí. Hru pojal jako podobenství trapné neschopnosti současné politické garnitury a podobně jako s Tylovou Drahomírou leckoho popudil. Naopak Hamleta, jenž přímo vybízí k politickému výkladu, nastudoval jako rodinné drama v sevřeném tvaru Miroslav Krobot v Dejvickém divadle s Jaroslavem Pleslem. A pokud jde o Dejvice, ty ještě předtím přišly s novou hrou Petra Zelenky Teremin o ruském vynálezci a špionovi. Výkon Ivana Trojana v titulní roli i inscenace sama už posbíraly různé nominace.
V českém divadle nebyla tedy nouze o původní hry: uskutečnil se i jakýsi comeback Karla Steigerwalda. Stal se součástí čtyřdílného projektu Perzekuce.cz 1945–1948, který v opuštěné holešovické tovární hale La Fabrica zprodukoval Miroslav Bambušek.
Nejzdařilejší částí byl díl třetí, Steigerwaldova hra Horáková vs. Gottwald v režii Viktorie Čermákové. Naplnil se tu první předpoklad úspěšné inscenace, a to kvalitní text. Perzekuce.cz upozornila ještě na další jev – ruku v ruce s aktuálními tématy přichází zvýšená obliba nedivadelních prostor, konkrétně opuštěných průmyslových provozů (site specific). Další, ovšem nepříliš zdařilou záležitostí tohoto druhu bylo nastudování údajně skandální hry Philipa Ridleye Rtuť v halách ČKD v Karlíně.
Původními texty se zabývalo opět Divadlo Na zábradlí, které pokračovalo ve svém programu Československé jaro. Jevištní „použitelnost“ prokázala však jen hra Alice Nellis Záplavy. Chvályhodná aktivita, snažící se povzbudit domácí dramatiku, se ovšem z hlediska diváckého zájmu ukázala jako problematická a v závěru roku ředitelka odvolala umělecké vedení divadla.
V Národním divadle se potřetí odehrál letní projekt Bouda. Režijní tandem Skutr zde uvedl projekt Hrdinové, který zaujal hlavně svým mezižánrovým, výtvarně koncipovaným tvarem.
Ve sféře komerční či polokomerční se nic skandálního nekonalo, ale vzniklo nové Divadlo Palace, v němž režíruje Martin Stropnický a hraje Veronika Žilková. V Blaníku přivedl Jiří Sequens na svět divadelní podobu Pěničky a Paraplíčka, což je vzhledem k mnoha okolnostem dostatečně bizarní.
Arekonstruovalo se: Hudební divadlo Karlín se po povodních v roce 2002 konečně otevřelo, ale jakou bude mít dramaturgii, nikdo netuší. Inscenace poměrně staromódních Producentů, která v Karlíně zahajovala provoz, byla dost průměrná. Po letitých strkanicích se jako nové muzikálové divadlo otevřel palác U Hybernů; Golem Karla Svobody je na rozdíl od Producentů zcela čerstvý, ale to by asi tak bylo všechno. Ambice prokazovali v Ta Fantastice – nejprve s původním muzikálem Michala Pavlíčka Obraz Doriana Graye (režie Jiří Pokorný) a teď na podzim s detektivkou, která za bolševika obíhala ve všech venkovských divadlech: Osmi ženami Roberta Thomase. Režie se ujala Viktorie Čermáková a divadlo tak zahájilo novou činoherní linii. Hlavně společenskou událostí, která však chtěla být i uměleckou, byl návrat Dagmar Havlové na jeviště (Divadlo Na Vinohradech). Aby byla splněna i druhá podmínka, musela by si bývalá první dáma vybrat něco jiného než průměrnou sentimentální hru Israela Horovitze Okamžik pravdy.
Jak již bylo řečeno, do divadla zasahují politici i v praktické rovině. Takového druhu byl i vstup pražské radnice do konkurzu na ředitele Městských divadel pražských. Marně se kritizovalo nedodržení podmínek řízení, marně bylo poukazováno, že favorit radnice dosud nic převratného v českém divadle nepředvedl. Od podzimu se Ondřej Zajíc této funkce ujal, spojil Rokoko a ABC pod jednu hlavičku a začal doslova sázet jednu premiéru za druhou. Tituly však mají blízko k bulváru a dosavadní hodnocení prvního čtvrtroku se pohybuje spíš v minusových hodnotách.
Politická satira ale může být i nepovedená, a zvlášť je kontraproduktivní, když se pokleslost politiky předvádí pokleslým divadlem. To se podařilo Robertu Blandovi ve hře o strkanicích v jedné politické straně před volbami Nám můžete věřit, kterou na Zábradlí uvedl Jiří Pokorný. O zvýšeném zájmu o politická témata svědčí i dění v sousedním Slovensku – jako nastudování hry Viliama Klimáčka Dr. Gustáv Husák v bratislavské Aréně.
Opět se objevily politické výklady klasiky, tentokrát však razantnější, než bývá zvykem – v Rokoku to byla Oresteia, pojatá jako výrazná kritika Bushovy politiky, což znovu vyvolalo četné kontroverze. Groteskní mumraj těch, kteří se derou k moci, zdařile vystihl Michal Dočekal v inscenaci Shakespearova Richarda III., v němž titulní roli svěřil mladému Richardu Krajčovi.
V závěru roku přišel se zvláštním výkladem Troila a Kressidy Jiří Pokorný v Divadle Na zábradlí. Hru pojal jako podobenství trapné neschopnosti současné politické garnitury a podobně jako s Tylovou Drahomírou leckoho popudil. Naopak Hamleta, jenž přímo vybízí k politickému výkladu, nastudoval jako rodinné drama v sevřeném tvaru Miroslav Krobot v Dejvickém divadle s Jaroslavem Pleslem. A pokud jde o Dejvice, ty ještě předtím přišly s novou hrou Petra Zelenky Teremin o ruském vynálezci a špionovi. Výkon Ivana Trojana v titulní roli i inscenace sama už posbíraly různé nominace.
V českém divadle nebyla tedy nouze o původní hry: uskutečnil se i jakýsi comeback Karla Steigerwalda. Stal se součástí čtyřdílného projektu Perzekuce.cz 1945–1948, který v opuštěné holešovické tovární hale La Fabrica zprodukoval Miroslav Bambušek.
Nejzdařilejší částí byl díl třetí, Steigerwaldova hra Horáková vs. Gottwald v režii Viktorie Čermákové. Naplnil se tu první předpoklad úspěšné inscenace, a to kvalitní text. Perzekuce.cz upozornila ještě na další jev – ruku v ruce s aktuálními tématy přichází zvýšená obliba nedivadelních prostor, konkrétně opuštěných průmyslových provozů (site specific). Další, ovšem nepříliš zdařilou záležitostí tohoto druhu bylo nastudování údajně skandální hry Philipa Ridleye Rtuť v halách ČKD v Karlíně.
Původními texty se zabývalo opět Divadlo Na zábradlí, které pokračovalo ve svém programu Československé jaro. Jevištní „použitelnost“ prokázala však jen hra Alice Nellis Záplavy. Chvályhodná aktivita, snažící se povzbudit domácí dramatiku, se ovšem z hlediska diváckého zájmu ukázala jako problematická a v závěru roku ředitelka odvolala umělecké vedení divadla.
V Národním divadle se potřetí odehrál letní projekt Bouda. Režijní tandem Skutr zde uvedl projekt Hrdinové, který zaujal hlavně svým mezižánrovým, výtvarně koncipovaným tvarem.
Ve sféře komerční či polokomerční se nic skandálního nekonalo, ale vzniklo nové Divadlo Palace, v němž režíruje Martin Stropnický a hraje Veronika Žilková. V Blaníku přivedl Jiří Sequens na svět divadelní podobu Pěničky a Paraplíčka, což je vzhledem k mnoha okolnostem dostatečně bizarní.
Arekonstruovalo se: Hudební divadlo Karlín se po povodních v roce 2002 konečně otevřelo, ale jakou bude mít dramaturgii, nikdo netuší. Inscenace poměrně staromódních Producentů, která v Karlíně zahajovala provoz, byla dost průměrná. Po letitých strkanicích se jako nové muzikálové divadlo otevřel palác U Hybernů; Golem Karla Svobody je na rozdíl od Producentů zcela čerstvý, ale to by asi tak bylo všechno. Ambice prokazovali v Ta Fantastice – nejprve s původním muzikálem Michala Pavlíčka Obraz Doriana Graye (režie Jiří Pokorný) a teď na podzim s detektivkou, která za bolševika obíhala ve všech venkovských divadlech: Osmi ženami Roberta Thomase. Režie se ujala Viktorie Čermáková a divadlo tak zahájilo novou činoherní linii. Hlavně společenskou událostí, která však chtěla být i uměleckou, byl návrat Dagmar Havlové na jeviště (Divadlo Na Vinohradech). Aby byla splněna i druhá podmínka, musela by si bývalá první dáma vybrat něco jiného než průměrnou sentimentální hru Israela Horovitze Okamžik pravdy.
Jak již bylo řečeno, do divadla zasahují politici i v praktické rovině. Takového druhu byl i vstup pražské radnice do konkurzu na ředitele Městských divadel pražských. Marně se kritizovalo nedodržení podmínek řízení, marně bylo poukazováno, že favorit radnice dosud nic převratného v českém divadle nepředvedl. Od podzimu se Ondřej Zajíc této funkce ujal, spojil Rokoko a ABC pod jednu hlavičku a začal doslova sázet jednu premiéru za druhou. Tituly však mají blízko k bulváru a dosavadní hodnocení prvního čtvrtroku se pohybuje spíš v minusových hodnotách.
