Sochař Meštrović znovuzrozený. Retrospektiva chorvatského umělce stojí za vidění

Záštitu nad ní převzal rovnou prezident Masaryk. Není divu: Meštrović se s Masarykem dlouhodobě přátelil; potkali se na kraji první války v Římě, v roce 1923 zajel sochař do Lán pořídit prezidentovu bustu, a když Masaryk v sedmatřicátém zemřel, napsal mu Meštrović do Lidových novin nekrolog. Teď Masarykova busta spoluotvírá Meštrovićovu rozsáhlou retrospektivu, kterou připravila pro druhé patro Městské knihovny Galerie hlavního města Prahy.

Mluví řečí evropskou

Společného toho měl chorvatský sochař s československým prezidentem hodně a možná ještě víc: třeba veltmanství, třeba zájmy, které – samozřejmě z opačných pólů – spojovaly umění a kulturu se společností, dějinami, politikou. Meštrović vyrostl v Dalmácii, studoval ve Vídni, když městu vládla secese, 1908 si poprvé zajel do Prahy, kde se potkal mimo jiné s Vlahem Bukovacem, chorvatským postimpresionistou, jenž tehdy vyučoval na zdejší akademii; radostné setkání stvrdili pánové svérázně: navzájem se portrétovali.

V roce 1912 přibyl Meštrović do Říma, za války žil ve Francii a ve Švýcarsku, po válce znovu ve své domovině – a po druhé válce pak definitivně ve Spojených státech amerických, kde vyučoval sochu na univerzitě v New Yorku. Jeho díla „těží svobodně ze všech evropských kultur“, „přetavují výtvarné myšlenky minulosti, na nichž vyrostla Evropa“ a „mluví řečí evropskou“, napsala v souvislosti s jeho pražskou výstavou ve třiatřicátém roce Růžena Vacková.

V Římě potkal sochař nejen Masaryka, ale taky, hned ve dvanáctém roce, Růženu Zátkovou (1885–1923). Tahle pozapomenutá osobnost české avantgardy, nadšená pro abstrakci a futurismus, portrétistka Marinettiho, Meštrovićovi vyloženě učarovala – stala se na pár let jeho múzou. A sochař ji hned ve dvanáctém roce odlil do bronzu. Je to jedna z jeho nejsilnějších soch: z mohutného podstavce vyrůstá torzo s detailně, dramaticky modelovanou hlavou; sklopená víčka, urputně semknuté rty.

Je v tom tolik síly, tolik symboliky: Zátková, která patřila ke slavné jihočeské rodině spjaté se sodovkou a těstovinami, zemřela předčasně na tuberkulózu, daleko od své domoviny, z jejího díla se dochovaly sotva útržky. Anebo lze tu sochu číst opačně: jako vizionářskou, osvícenou hlavu, jejíž tělo se zvolna rozpouští, abstrahuje, zaniká a mizí.

Máří a snění

Ivan Meštrović měl sice k Česku blízko, opakovaně tu pobyl a vystavoval (prvně 1903, naposledy 1970), s Čechy si dopisoval, Čechy sochal a portrétoval; „Českými souvislostmi byl protkán téměř celý umělcův život,“ čteme dokonce v doprovodném katalogu k výstavě. Dílo pak daleko méně, tady šly vlivy odjinud. Dlouhá řada Meštrovićových sochařských děl reflektuje a inkorporuje motivy národní, dějinné a mytické, a to monumentálním výrazem, předurčeným pro pomníky; obsahově tedy bytostný Chorvat, Jihoslovan, formálně pak pod vlivem zejména francouzských mistrů – docela trefně mu říkali „jihoslovanský Rodin“. Jenže v těchhle pracích je zřejmě víc politiky než umění, pražská výstava ukazuje i autorovu privátnější, senzuální a magickou tvůrčí polohu.

Třeba mramorová Žena na břehu moře z šestadvacátého roku, kterou definuje zvláštní, potutelný výraz ve tváři androgynních rysů, jaké známe třebas od Jana Zrzavého. Nebo Vestálka z roku 1917: protažené tělo ženy, s hlavou formátovanou na primitivní způsob, ruce i nohy sepnuté, připomínající pak vcelku převrácený kříž.

Anebo Snění, o dekádu mladší socha s divoce pokroucenými až polámanými údy, s hlavou křečovitě přilepenou k rameni a hluboce zavřenýma očima; takové snění jako by povahou, naléhavostí vycházelo z expresionismu a mířilo k surrealismu, čili k tvůrčím polohám, které byly Meštrovićovi celoživotně víc než vzdálené a cizí. Podobně jako explicitní smyslnost, jak ji čteme z fotografií jeho Máří Magdaleny pod křížem (1918), které pořídil Josef Sudek: světice je tady zachycena ve stavu čiré extáze, vrchovatě prožité slasti, fatální rozkoše.

Sochy v galerii nejsou obecně dvakrát atraktivním návštěvnickým soustem. Když měl v létě 1933 Meštrović výstavu v Belvederu, ožila sochami i přilehlá zahrada. Současná pražská přehlídka sochařova díla, uspořádaná ke stočtyřicátému výročí jeho narození, má sice k dispozici jenom interiér druhého patra budovy Městské knihovny, ale i tak si poradila skvěle. Protože byl sochař hodně v pohybu, na cestách, jsou některé sochy posazené na podstavci, navlečeném do papírové krabice – jako by je právě vyložili z kamionu nebo vlakového vagonu.

Dynamiku dávají celému podniku taky rozměrné modro-oranžové konstrukce, do nichž jsou usazeny další kusy – aby jim divák viděl dobře do tváře, aby se s nimi mohl do detailu seznámit. A pak věci nahrávají samozřejmě nejrůznější auditivní, vizuální anebo audiovizuální instalace a extenze, rozmístěné různě po galerijním labyrintu.

Výsledkem je jasné oživení: jednak časově vzdáleného díla, jednak díla, které je z povahy sochy poněkud statické, strnulé, neživé. Že by nakonec Ivan Meštrović redivivus?