Hlavním tématem letošního ročníku Colours of Ostrava, který mnozí považují za zlomový, je programové hledisko a s ním ruku v ruce jdoucí proměna publika. Na několika místech areálu visela hezká vzpomínka na slavnou historii Colours v podobě replik plakátů všech ročníků, a tak si mohl návštěvník, zejména z řad dlouholetých pamětníků, zopakovat, koho všeho v rolích hlavních hvězd festival dovezl, a srovnat to s dneškem.
V tomto ohledu letošní ročník s hudebně prázdnými hvězdami jako One Republic, Macklemore, Ellie Goulding (která nakonec nedorazila) nebo Kavinsky prostě nemůže svým předchůdcům konkurovat, jakkoli nelze zpochybnit, že publikum zájem o tato vystoupení jevilo. S čímž souvisí proměna návštěvníků, kteří z velké části vyhledávali právě tato jména z hitparád, ale při koncertech kvalitní, avšak alternativněji laděné hudby třeba na druhém největším pódiu, kterou hráli třeba Seun Kuti & Egypt 80, The Comet is Coming nebo i český Dunaj, se jich sešla – z hlediska rozlohy hlediště – jen hrstka.
A v jiných případech si při koncertech, mnohdy i od podstaty tišších a komornějších, lidé zády k pódiu zakládali debatní kroužky. Tohle prostě na Colours zvykem nebývalo. Stejně jako radikálně větší množství všelijakých sponzorských zón, nabízejících se zvýšeným kraválem různé typy „skákání v pytli“ za reklamní nebo zdánlivě charitativní ceny.
Doyen brazilské hudby
Přes některé rozpaky, které dvacáté Colours přinesly, je ale třeba zdůraznit to nejpodstatnější: každý není spokojen s nabídkou dvou hlavních scén (byť i na nich hráli dobří interpreti, často z domácích zdrojů, zmiňme třeba skvělá vystoupení Monkey Business nebo Vlasty Redla s AG Flekem, které přes silný déšť přivítal velmi slušný počet lidí), stále má řadu možností se posluchačsky realizovat na dalších pódiích.
Na své si tak mohli přijít například fanoušci tradičních žánrů a jejich mixů v hudbě kapel vycházejících z folku, blues, rock’n’rollu či country, jako Holy Moly & The Crackers či Little Quirks anebo unikátní směsi bluegrassu s rapem v podání Gangstagrass.
Dal se slyšet třeba i velmi dobrý postpunkový rock v podání patřičně „naštvaných“ izraelských dívek Haze’evot, bluesrock našich Band of Heysek, velmi atakující rap s ostrou živou kapelou PSH Live Band či různé podoby hudby dovedně pracující s elektronikou, ať to byl domácí Moimir Papalescu & The Nihilists nebo slovenská Srnka.
Colours of Ostrava měly vždy silnou linii mimoevropské hudby. Jejím hlavním vyslancem na letošním ročníku byl důstojný Gilberto Gil, doyen brazilské a vůbec latinoamerické hudební scény, který uprostřed silného deště se svou rodinnou kapelou roztančil a kupodivu i rozezpíval hlediště pod hlavním pódiem. Právě na jeho koncertě asi nejvíc rezonovala slavná tradice starých dobrých Colours.
