Není divu, že jeden díl seriálu věnoval Zelenka duchařskému vyvolávání Františka Filipovského, jehož Louis de Funes nebo čarodějnice z únavně opakovaného silvestrovského Mrazíka jsou dodnes nepřekonatelní. Filipovský srostl s Funesem natolik, že se stal jeho českým alter egem a příkladem umění dabingu.
Před čtyřmi lety někteří herci vyzvali k blokádě dabingových studií. Upozorňovali na ostudné podmínky, za jakých vznikají namluvené verze cizích filmů, i na honoráře, které dostávají za hodinovou práci. Což vedlo a někde stále ještě vede k tomu, že se dabingová studia snaží do hodiny nacpat co nejdelší metráž. Někdy tahle dostihová jízda probíhá i bez režiséra, pouze za přítomnosti nahrávacího technika. Výsledek tomu odpovídá. Důsledkem je, že my, kdo umíme číst, dáváme přednost titulkům.
Ale nejsme tu jenom my, děti jsou na tom hůř.
Ano, jde mi o dabing dětských pořadů, které vysílá televizní kanál pro děti Déčko. Za pět let své existence tohle vysílání asi zdomácnělo ve všech rodinách, kde nějaké dítě vyrůstá. Z mainstreamového pohledu je chvályhodné, že kanál vznikl, téměř dvacet let veřejnoprávní média nevzala děti vůbec v potaz. Nevím, jestli si ale televizní dramaturgové uvědomují, jakou zvukovou stopu do dítěte vkládáme, když se to dělá tak, jak se to dělá. Jestli si někdy pustí vysílání déčka a sedí u něho bez hnutí aspoň hodinu, jak to děti rády dělají. Dabing se nedá ošulit, a pokud se „odflákne“, spolehlivě zničí i kvalitní originál.
Přiznám, že to dneska není s pohádkami jednoduché. Už to zdaleka nejsou příběhy o „lidském světě“, ale jsou přehlídkou všemožných „pokémonských“ příšerek, odvozených ze světa živého, neživého i virtuálního. Všechno se to řítí, lítá, skáče a vznáší a přitom patřičně vřeští, piští, ječí a kvičí. Zvláště příšerky holčičí. Příběh se vypráví kaleidoskopicky a je smrští střídajících se obrazů a stejně tak se valící hudby. A to nepřetržité. Chvíle ticha nenastane nikdy.
Ale to nejhorší jsou písničky. Déčko je vyrábí v české verzi a čert (nebo možná šéf stanice) ví, podle jakého klíče se tahle práce rozdává. Texty jsou tupé, bez nápadu, natož poezie a nazpívané jsou snad podle šablony Kotvald–Hložek. Výsledek je k nepřežití. Chybí vkus, talent, nápad a zřejmě čas. Asi je výroba hudebního „designu“ fabrika a práce se dá komukoli, kdo ho zrovna má.
Vedle toho je kdysi vysmívaná kýčovitá znělka seriálu Včelka Mája v podání Karla Gotta, na tom se nic nezměnilo, nadstandard. A v kontextu současného dabingu je celý seriál naprostý skvost. Parádně ho namluvili nejlepší herci té doby, dbalí toho, že dabing znamená charakterizovat postavu podle její nátury, zvolit dikci a barvu hlasu, jež postavu vyjádří a odliší od druhých. Není třeba se pitvořit.
Takže se nedivme, že v konkurenci stále obstávají padesát i více let staré dětské animované filmy i večerníčky. Pojďte pane, budeme si hrát (1965) by měl dostat Oscara! I za dabing Rudolfa Deyla a posléze Františka Filipovského. Dodnes vítězí u dospělých i u dětí. I díky skvělé herecké práci, které se věnoval odpovídající čas a režijní vedení.
