Filmy Mikea Leigha se navenek často pohybují na hraně mezi dramaty a komediemi, ale odlehčenost je v nich spíše jen zdánlivá: když v nich vystupují postavy spokojené, vyrovnané a jisté si svou životní cestou, bývají to anomálie uprostřed společnosti sestávající z lidí frustrovaných a nepříliš šťastných.
O FILMUDalší rok |
Taková je i pozice manželů Toma a Gerri v Leighově nejnovějším snímku Další rok. On geolog, ona terapeutka, mají spolu pěkný londýnský domek, zahrádku na periferii, zdárného syna a za sebou desítky let harmonického vztahu. Kolem nich coby pevného bodu uprostřed chaotického vesmíru na ploše titulních čtyř ročních období obíhají jejich více či méně nespokojení a neukotvení přátelé a příbuzní.
Buď šťastný, nebo ne
Další rok je dalším z Leighových "kuchyňských dramat" - snímků odehrávajících se v minimálním počtu lokací, kde se v první řadě mluví, mluví a mluví. Na šest Oscarů nominovaný filmař i tentokrát použil metodou dlouhých improvizačních zkoušek s herci, s nimiž nepracoval poprvé. Těžko tedy mít připomínky ke scénáři, když nic takového v tradičním slova smyslu neexistovalo. Lze se však pozastavit nad samotným výchozím nastavením: v Dalším roku vystupují postavy až příliš ploché a jednoduše načrtnuté, které se na ploše více než dvou hodin filmového a roku reálného času nijak zvlášť neposunou - a pokud, pak předvídatelným směrem. Až pohádkovou vyrovnaností Toma a Gerri nic neotřese a jejich neméně "pohodový" syn Joe se z momentálního období života na volnoběh s úsměvem oklepe - zatímco odkvétající rozvedená Mary i obhroublý tlouštík Ken čím dál víc propadají alkoholu a beznaději.
Člověk se nad tím nepoměrem mezi aktéry nemůže nepozastavit. Kde tak ušlechtilí lidé jako Tom a Gerri vzali takové kamarádíčky? Jak to, že jejich úpadek nevidí? A pokud ano, proč jim něco neřeknou nebo jim nepomůžou? O pomoc jako by přitom Mary i Ken přímo křičeli na kameru: ona se s diblickými manýrami rozpadá před očima, on nosí tričko s nápisem "Míň myslet - víc pít", zkušeně drží drink i cigáro v jedné ruce a vede nepochopitelně hrubé řeči.
Právě v takovýchhle detailech Leighův film funguje bez výhrad. Jednotlivé postavy nijak zvlášť zajímavé nejsou a ústřední pár už vůbec ne; divácky vděčné je však sledovat jejich projevy. Maryino tokání Joe odmítne zcela elegantním způsobem a později svou novou přítelkyni políbí a plácne po zadku způsobem, který vydá za tři scény. Výtečně také funguje dynamika a interakce mezi postavami, když se sejdou všechny pohromadě - třeba na odpolední party u manželů na dvorku.
Další rok je od začátku zatížený nepříliš objevnými poselstvími a metaforami, jako že vztah se musí opečovávat jako zahrádka a že je třeba léčit příčiny stavu věcí, ne jeho projevy. Výtky vůči polopatičnosti dialogů a jednorozměrnosti postav nicméně blednou v poslední, zimní části, kdy se film definitivně zlomí do tragédie. Mary se v ní setká s Tomovým čerstvě ovdovělým bratrem Ronniem. Jejich společné výstupy jsou scénami vpravdě hororovými: ona vyšeptalá alkoholička na pokraji fantasmagorických vizí, on otřesený a v šoku, který mu stále brání v přijetí reality.
Nahota vztahů
"Zmínil se o mně někdy Joe?" zeptá se dychtivě Mary. "Ne," odpoví lhostejně Ronnie. "Máte děti?" zeptá se zase ona. "Syna." "Je ženatý?" "Nevím." Každá replika dvou životních ztroskotanců jen odkrývá jejich zoufalství, které spolu ani nemůžou sdílet, a perfektně vybavená kuchyně spořádaného páru k tomu slouží jako to nejkontrastnější pozadí. O chvíli později všichni zúčastnění sedí u večeře, kamera bloudí kolem stolu a jeden se děsí oddalovaného, leč nevyhnutelného okamžiku, kdy zabere Maryinu tvář počínajícího šílenství. Jestliže herecky je Další rok výborný celou dobu a režijně téměř pořád, v těchhle scénách se přidávají i vynikající repliky a snímek opravdu dosahuje bergmanovské nahoty vztahů.
Katarze je v Dalším roku oproti Leighově předchozímu, komediálnějšímu snímku Happy-Go-Lucky méně explicitní, ale neméně drtivá. Možná se na ni musí čekat trochu moc dlouho a možná ji umožňuje až příliš přehledné výchozí nastavení. To ale nemění nic na tom, že si ji divák z kina odnese a bude se s ní muset nějaký čas popasovávat.
