A protože tehdy tady všecko umrtvil covid, dočkala se kniha uvedení teprve koncem minulého týdne. O’Donoghue, ročník 1945, ji osobně představil v Praze. Dokonce dvakrát. Byla by škoda sbírku devětatřiceti textů minout. A určitě nejen pro obálku v zelené, která jde Irsku obvykle k duhu.
Pracuje hlouběji
Začíná to v knížce ovšem pozvolna. Tradičně, řádně. O’Donoghue se představuje. Jako ve filmu: úplně ho vidíme, jak se skládá do křesla, aby nám to všecko pověděl. Ideální kulisy pro jeho volný verš: oheň v krbu a sklenice whisky. A vrstva prachu a jisté stáří. Přicházejí krajina a rodina. Potom déšť a krávy, pohřeb koně. Grunt, hory a moře. Světlo a lodě. Různí lidé. Jakýmkoli směrem daleko: po vertikále i horizontále. A hlavně pomalost, spousta času, který minul.
Žádná elektronická tíha dnešní doby, maximálně automobil nebo televize. Prostě „blaženě v samotě číst / stopy kopyt v polétavém letním prachu“. Pak ale v krbu lupne poleno a některými verši začnou prosvítat i jiné, podstatnější nálady: „dávnověcí obyvatelé spí klidně“, „hřích z minulého života“, „neúprosný / hnědošedý, deštěm chorý val“ nebo „hořká zeleň a krutovládní starci“.
O’Donoghue najednou pracuje hlouběji, ve spodních vrstvách paměti. Verši prokvete preromantická gotika: strašidla a přeludy, tichá a plíživá hrůza. Úzkost a strach. Je to sice jenom závan, ale právě tyhle momenty jsou u básníka nejsilnější. Podobně jako u jeho kolegů v próze – povídkářů a novelistů Arthura Machena nebo Montaguea Rhodese Jamese.
S tím druhým ostatně O’Donoghue sdílí ještě něco: odborné zájmy, dlouhodobě pěstované a rozvíjené v univerzitním prostředí. M. R. James působil v prvních dekádách minulého století na univerzitách v Londýně a Etonu, O’Donoghue do roku 2016 v Oxfordu.
Oba holdovali středověké literatuře a kultuře, starým rukopisům. A společný mají i rub a líc svého psaní: někdy víc mluví, než říkají, ale když promluví tím správným hlasem, zůstane čtenář paf z ledových zjištění typu: „A pokud váháš / navzdory těmto svědectvím, žádná loď / navrácená zpět mrtvými / tě nikdy nepřesvědčí.“
Mezi trámy
Pokud jde o ty podvojnosti, vítězí O’Donoghue nad Jamesem na body. Po otci Ir, po matce Angličan; on farmář, ona učitelka. Takže napětí mezi venkovem a městem a mezi irštinou a angličtinou, mezi dvěma rozdílnými kulturami... A málem bychom zapomněli: blížence má O’Donoghue taky v Seamusovi Heaneym, irském nobelistovi za literaturu z pětadevadesátého roku. V knize mu ostatně dedikuje jednu báseň; píše se v ní o člověku, co „je živ a zdráv / tak dlouho, dokud se udrží mezi lodními trámy“. Zatímco Heaney se pustil už před devíti lety, Bernard O’Donoghue se drží. Jistě i díky Deštivcovi.
