Skoro by se dalo říci, že větší část inscenací naplnila tezi o bílém heterosexuálním muži coby padouchovi největším, ať už byl tento motiv vnesen uměle (Sluha dvou pánů) nebo byl skutečně v textu přítomen jako v inscenaci hry Gerharta Hauptmanna Osamělé duše vídeňského Volkstheateru.
Tvůrci (Jan Friedrich, Kay Voges) hru z roku 1890 přenesli do současnosti, odfiltrovali konflikty vyplývající ze střetu ideologií a soustředili se na příběh nešťastníků, kteří se od sebe vzdalují o to víc, čím víc se snaží svá traumata překonat.
Staré drama v novém pojetí
Inscenace tak získala přesvědčivou podobu souznící s dnešním vnímáním citových zmatků, postavení ženy a muže i smyslu lidské existence vůbec. Neotřelé bylo výtvarné řešení v černobílém ladění, dvě makety velkých, laskavě otevřených nebo také hrozících rukou z kartonu se výmluvně tyčily po obou stranách jeviště, vzadu pak byla ze stejného materiálu maketa květin.
To je zahrada u jezera poblíž Berlína, kde se odehrává příběh mladého páru Katy a Johannese a dalších lidí, kteří vstupují mezi ně od matky až po sebevědomou Annu, která přijíždí na návštěvu. V této zahradě se stále válí mlha a z ní příznačně vystupuje mladá žena Katy s miminkem na ruce jako madona. Johannes, její muž, je výstavní egoista, který ji neustále obtěžuje tím, jak je intelektuálně na výši a ona mu nesahá ani po kotníky. Je stejně trapný jako neschopný se o rodinu postarat, a když mu do cesty přijde atraktivní a velmi emancipovaná intelektuálka Anna, která ve žlutém září jako nové slunce, propadne jí a velmi hloupě usiluje o jakousi polyamorii.
Katy je stále usouženější, ale jediná je schopná si udržet jasnou hlavu. Johannesova matka sice Annu, která se chová jako parazit, nenávidí a chce se jí zbavit, ale její nesnesitelné řeči o štěstí, které se již blíží, situaci jen zhoršují. Ani přítel malíř, ani autoritativní otec nepřimějí Johannese k rozumu. Katy se nakonec o žádnou revoltu ani nepokusí, kopne sice do židle, ale omluvně ji zvedne.
Od muže se nakonec nejspíš osvobodí, ale není ani šťastná, ani svobodná, opět jako na začátku stojí rezignovaně v mlze a smutně pronáší, že spokojení lidé jsou jako trubci v úle. Inscenace je vlastně divadelně střídmá, tvůrci se neuchylují k ozvláštňování za každou cenu, ale výborně vycházejí předěly, kdy se na černobílé kulisy částečně, asi za pomoci stroboskopu, promítá divoké a blikající zrnění různých výtvarných znaků.
Přitom, jak je stroboskop zvetšelý prostředek, je to efekt mimořádný. Výmluvně fungují i cáry mlhy, svícení, papíry padající z nebe, maketa teriny s matčinou polévkou či zajímavě použitá hudba Beatles nebo Lou Reeda.
Surovec, který zničil rodinu, ale nemohl za to
Ještě nemožnější antihrdina a násilník se vyskytoval v inscenaci Muž své třídy, která je dramatizací románu Christiana Barona z roku 2020. V Schauspiel Hannover ji zrežíroval Lukas Holzhausen. Baron ve svém románu líčí dětství, které prožil v dělnické rodině s násilnickým otcem a matkou neschopnou odporu. Ta však brzo a jistě i kvůli otci umírá na rakovinu a autor s bratrem zůstali napospas otci. Christian, vypravěč, líčí různé frustrující peripetie, násilí ale na scéně vidět není, stejně tak postava otce, který mluví jen z reproduktoru.
„Zastupuje“ ho technikář, který po celé představení mlčky, výhrůžně a záměrně bez jakéhokoliv kontaktu s publikem staví dřevěnou konstrukci, byt, do kterého svou rodinu symbolicky uzavírá. Soustředěně šroubuje desky, nasazuje dveře, tapetuje, zatímco syn líčí zvěrstva, která se v rodině odehrávala, věcně konstatuje, jak otec propíjel výplatu, týral matku a jak v plesnivém bytě nebylo co jíst.
Jedinou osobou schopnou odporu je matčina sestra Julie (dvojroli hraje Stella Hilbová), která oba sourozence nakonec zachrání. Poněkud zvláštní je ale vyústění, zatímco bratr otci odpustil, Christian jej zavrhl, ale přesto vidí polehčující okolnosti a vlastně v konfrontaci s otcovou smrtí se přiznává k silnému vztahu k němu. Ne otec surovec, ale systém je na vině. Tento sociální aspekt, který je v inscenaci všudypřítomný, není úplně přesvědčivý, a i když postava mohutného „zástupného otce“ působila hodně nepříjemně, fungovala tu jakási odtažitost a bylo těžké s příběhem jít a vcítit se do neblahých osudů členů týrané rodiny.
Závěr festivalu patřil muzikálu Slippery Slope v provedení činoherců z berlínského Maxim Gorki Theater, který se i za pomoci hudební formy snažil ironizovat aktuální jevy od Me Too až po politickou nekorektnost.
Téměř 30 let mají domácí diváci možnost vidět nejlepší německojazyčné inscenace, a mohou si tak aspoň částečně udělat obrázek o tom, jakou cestou tato velká divadelní kultura kráčí. Letošní zahajovací představení Richard III. připomnělo doby z přelomu tisíciletí, kdy bylo toto divadlo ve vrcholné kondici právě díky podobným velkým plátnům s výraznou výpovědí, často také se sociálněpolitickým ostřím.
Od těch dob se německé divadlo logicky proměnilo, pořád je inspirativní, ale divák už nezažívá takové ohromení. Možná i proto, že české divadlo se od svého blízkého souseda hodně naučilo. I díky němu umí hledat kontroverzní a aktuální témata a nové inscenační formy.
