Letošní volba – Holešovická tržnice – není nejšťastnější, je to velký prostor, částečně i zanedbaný, hned za vchodem z Bubenského nábřeží se opravuje velká budova a je u ní staveniště, zároveň se návštěvník proplétá mezi stánky trhovců, což je také divadlo svého druhu a klidně by mohlo být zahrnuté do stávajícího konceptu. Ale celkově má člověk jdoucí od jedné haly ke druhé pocit až nepříjemné neuspořádanosti a roztříštěnosti.
Česká instalace je výtečná
Mottem letošního ročníku je rare, což má značit unikátnost i syrovost, je to ovšem motto poněkud všeobjímající, pod které lze schovat vlastně téměř všechno. Největší hala 13 nabízí instalace 34 zemí. Je to velká všehochuť, nabízí několik výborných instalací a je potěšující, že k jedné z nejlepších patří česká.
Pražské quadriennale Holešovická tržnice 8.–18. 6. |
Jejím autorem je autor videoinstalací a divadelních projekcí David Možný, který vytvořil efektní a technicky dokonalý průhled do hrozivě stísněného světa, v němž v podstatě nelze existovat. Jde o kontejner rozdělený do několika uzoučkých dlouhých ploch, v nichž jsou třeba několikery dveře, tma měnící se na bílé světlo, hrací automaty, fragment výtahu. Najít expozici ale dá práci, je snad v nejzastrčenějším koutě celého pavilonu, což je poněkud zvláštní. Ve stejné boční kóji se nalézá quebecká instalace s labyrintem, v němž svítí chumáče tenkých bílých paliček, před vchodem dýchá srstnatý psací stůl.
Na labyrint navazuje místnost s barevným tužkami vetknutými do zdi, v níž se lze seznámit s designéry, kteří rozprávějí o své profesi a jsou podle tvůrců ohroženým druhem, pro tyto účely totiž vznikla fiktivní Společnost pro přežití a podporu hnutí živého umění. Jakkoli je pochod stříbřitě bílým labyrintem zábavný a dýchající stolek také potěší, smysl trochu uniká.
Hned u vchodu také zaujmou Katalánci, kteří na malé jeviště navršili kupky použitých kostýmů. „Futurologická“ instalace Sklizeň ukazuje fiktivní archeologické nálezy z Národního katalánského divadla v roce 2053. Tento odpad je jako mnohovrstevnatá paměť, kterou se lze probírat, jsou v něm stopy životů skutečných a předstíraných a diváci mohou tyto hromady zkoumat i s lupou a poslouchat různé zvukové skladby.
Středové hale dominuje několik stánků, především norská stupňovitá a otáčející se věž ověšená látkami, na věži se pohybují podivné bizarní a šklebící se postavy. Nijak oslňující to není, zato dobře viditelné.
Opodál s podobným principem, čili s hereckou akcí jakoby ve smyčce se opakující, pracuje slovenská expozice – dutá šedá kostka z polystyrenu s menšími i většími otvory, do nichž se lze podívat. Tato kostka se mění v čase a prostoru, v ní si dělají svá hnízda dvě figury anebo je také likvidují – okusují, drtí, dlabají, bude zajímavé vidět, co z ní nakonec zbude, každopádně performance Divadla Na Peróně vnáší zajímavé významy.
Na konci koridoru zaujmou Nizozemci s jasně červenou konstrukcí a artefakty k volnému použití, je tu třeba maketka stěny, u níž se instalace rozkládá, s kterou si lze hrát, velké stínítko v podobě trychtýře, trubka. Je to hravá a kontaktní záležitost, do níž se návštěvníci s chutí zapojí, objevují pro sebe zákonitosti prostoru a hru s ním, je to nenásilný průnik do profese scénografa, který na počátku také zkouší a objevuje.
Brazilská expozice v podkroví jedné z hal
Sekce zemí a regionů pokračuje ve dvou menších halách číslo 11 a 17. Jedenáctce dominuje výborná maďarská expozice, která podle mého soudu skutečně plní zadání scénografické výstavy. Jde o část scénografie z inscenace, která vznikla na motivy Schubertova písňového cyklu Zimní cesta a básní Wilhelma Müllera (Divadlo Örkeny Budapešť, režie Jakab Tarnóczi). Je to bílý, téměř prázdný, klaustrofobicky působící pokoj, v němž hlavní hrdina, osamělý mladý muž, bezcílně těká.
Diváci mohou sledovat jeho putování prostřednictvím dvanáctidílné videoinstalace až do konečného hrdinova úniku. Instalaci dotváří zpěv performera Máté Borsi-Balogha. Je to jednoduché a sdělné pojetí, kterému pomáhá herecká akce ve zkratce, a vzniká tak jasný obraz o výtvarném řešení i koncepci inscenace.
Francouzský písečný monument
V hale 17 poutá rumunská interaktivní instalace s názvem Most, která kombinuje různé technologie a vytváří úzký prostor s průchodem, nad divákem i pod ním se míhají různé fantaskní obrazy, spojují se sluchové a vizuální vjemy a překročením mostu se člověk stává součástí instalace.
V témže pavilonu je také francouzský stánek, který vyplňuje struktura z písku. Podle tvůrců se zde řeší ekologická témata a problém zkratkovitého vypůjčování materiálu. Tuto výpověď ovšem naleznou jen zasvěcení, přesto je tento impozantní pískový blok s fragmenty vodovodních a kanalizačních potrubí ze stejného materiálu působivým výtvarným monolitem.
Jak rumunská, tak francouzská instalace jsou typickým příkladem výtvarného konceptu, který s divadlem souvisí velmi volně a rozvíjí témata společensky aktuální, ovšem nevztahující se k žádné divadelní tvorbě. A tyto expozice na současném Pražském quadriennale převažují.
Zdá se, že Pražské quadriennale má ambici přiblížit se co nejvíc velkým výstavám typu Benátského bienále. Přestože i tam lze pokaždé zhlédnout díla zbytečná a bez invence, mají Benátky vždy přesně vymezené téma, jsou vrcholně profesionální a výstava má svého genia loci, který se dlouhá léta utvářel.
Pražské quadriennale do jisté míry svou tradici zavrhlo. V halách Holešovické tržnice má člověk pocit tak trochu upatlané nesourodosti, nesystematičnosti, místy i trochu amatérismu. I když tu jsou zajímavé instalace, celková výpověď je sporná. A mnohem víc než o současném divadle vypovídá o jiných druzích umění, o použití technologií v umění.
Každému je jasné, že vystavovat modely scén je dávno překonané, ale volně rozvíjené fragmenty a koncepty možná i vycházející ze scénografického uvažovaní prostě jdou proti smyslu výstavy, tak jak vznikla a v čem tkvěla její výjimečnost. Avizované zkoumání nových médií, (která už navíc příliš nová nejsou), zaměření na virtuální prostředí a interdisciplinární vztahy divadelního umění (což je také stará vesta) otevírá dveře úplně všemu, ale to hlavní jakoby uteklo zadními vrátky.
Určitě se PQ daří oslovit zahraniční návštěvníky, kteří převažují. Je to dobře, ale možná by nebylo od věci zaměřit se i na domácí publikum, které výrazně absentuje.
